Gilbert Keith Chesterton (1874-1936) byl za svého života velmi oblíben nejen v Československu, ale i v Polsku a Irsku. Inspiroval také některé bojovníky za národní svébytnost, například Ira Michaela Collinse či Mahátmu Gándhího.
Čím své současníky z malých či utlačených národů tolik přitahoval? Především tím, že zdůrazňoval originalitu vlastní každé kultuře. Dlužno také zdůraznit, že Chesterton byl mužem mnoha protikladů a jeho názory se vyvíjely. A to platí i v otázce kultur. Ve svých pozdějších dílech přecenil specificky anglické hodnoty, a dokonce popíral, že by národy Asie vůbec někdy byly s to přijmout něco z prvků západní civilizace.
Luky, šípy, meče Lokálním odlišnostem přál podle něj především středověk, který Chesterton vzýval v celém svém díle. Naopak adjektivum „moderní“ u něj nese záporný význam, ať už jde o moderní kulturu, myšlení, nebo sociální poměry. Době, v níž žil, vytýkal přemíru utilitarismu a nedostatek heroismu kompenzoval zálibou v boji i vlastním poněkud výstředním chováním, srovnatelným s chováním mnoha jeho hrdinů.
Jak napsal Antonín Přidal, Chesterton si oblíbil romantické zbraně, zvláště luky, šípy, meče, kordy. Jeden z nich, skrytý ve vycházkové holi, při sobě nosil ještě v dospělosti, jako by ani cestou do redakcí, tiskáren a přednáškových místností nepřestával očekávat, že semu splní některá z chlapeckých fantazií, v nichž se za každým rohem tají příležitost k obraně i protiútoku.
Proto také jediné, co Chesterton na své současnosti uznával a považoval za hodnotné, je poezie každodennosti: vytvářejí ji lidé, kteří v moderní době, a především ve velkoměstě, žijí a přitom dokážou prožívat romantiku. Ani v tomto bodě však Chesterton nesetrval na jediném stanovisku a později proti „zkaženému kosmopolitnímu městu“ stále více dával přednost nacionálně a nábožensky tradicionalistickému venkovu.
Celým jeho dílem prochází téma civilizace a řádu, ty Chesterton chápe jako permanentně ohrožené a nezavršené, jako něco, co je nutné stále znovu potvrzovat a bránit. Pojetí civilizace jako „vzpoury proti chaosu“ zapadá do jeho obecné snahy nahlížet věci „příznakově“. Realita skrývá plno netušených možností a vrstev, k jejichž objevování Chesterton stále vybízel. Zdůrazňoval také rovnoměrný rozvoj lidské racionality, citů a obrazotvornosti: bránil rozum integrovaný do duševního světa věřícího člověka a útočil na rozum, který se od emocí a imaginace odloučil. Ve svém raném díle přitom uznával jistou pluralitu racionalit, ale v tom pozdním se stále více přikláněl pouze k jednomu typu rozumu. A všichni jinak smýšlející pro něj byli „pesimisti, ateisti, realisti a podobná verbež“.
Každý svého Chestertona Čeští čtenáři se s ním začali seznamovat už před první světovou válkou. Poprvé překlad z Chestertona publikoval roku 1910 Josef Florian. Chestertonovu beletrii nebylo podle něj možné řadit mezi pouhou „literaturu“: „jest velikým dílem Moudrosti“. Chesterton byl pro Floriana „společník, hýřící nakažlivým optimismem, jenž však z nynějších lidí nenakazí leč ty, kteří se Zjevením La Salettským těší, neboť optimistický systém Chestertonův založen jest na bolesti“.
V tom se však velmi mýlil, protože okruh českých autorů, které dílo anglického autora i Florianovou zásluhou oslovilo, byl mnohem širší a zasáhl pak několik generací. Příznačné je už to, že první knižní překlad z Chestertonova vyšel poprvé roku 1913 v dekadentně orientované Moderní bibliotéce. Mimořádně vřele ho pak hlavně v době meziválečné přijali intelektuálové a umělci velmi odlišných politických názorů a konfesí. Každý si z něj přitom vzal jen něco nebo si ho přizpůsobil k obrazu svému: pro poetisty Teigeho a Václavka byl hlavně ve 20. letech „bratrem klaunů a komediantů“; pro pragmatisty Čapka a Peroutku obráncem demokracie a obyčejného člověka; a pro katolické zastánce stavovského (korporativního) státu, jako byl Karel Schwarzenberg starší, otec současného ministra zahraničí, Chesterton v letech třicátých představoval „jeden ze sloupů západní vzdělanosti a obhájce Církve a Řádu“.
Chesterton se shodoval s mnoha náladami a postoji, které byly tehdejší české společnosti vlastní. Český národ se v 19. století znovuzrodil ze svých nižších, plebejských vrstev. A Chesterton útočil na majetné vrstvy, šlechtu a „velkokapitál“. Česká společnost se obrozovala v hospodě a pivo bylo v její vlastenecké ideologii „konstitutivním prvkem“. Chesterton hospodu a pivo často chválil a hájil, dokonce zdůrazňoval, že „demokracie nemůže existovat bez hospod“. Také zdejší plány na socializaci těžkého průmyslu se shodovaly s Chestertonovými vizemi. A když k velké Peroutkově lítosti zůstaly neuskutečněny, dovolával se Chestertona, např. aby podpořil zestátnění dolů. Uskutečnila se však pozemková reforma, která v jistém smyslu odpovídala Chestertonovu programu přerozdělení majetku drobným vlastníkům. Samozřejmě jím nebyla inspirována, ale někteří její zastánci se zaštiťovali i jeho jménem. Například agrárnický senátor a kněz Jan František Kroiher prohlásil, že pozemkovou reformu považuje „za čin neobyčejně konzervativní a ne revoluční“, a přitom citoval Chestertonovu výzvu: „Páni lordové, chcete-li, aby vám někdo hájil váš soukromý majetek, musíte mu jej napřed dáti.“
Jaký měl naopak Chesterton vztah k českému prostředí? Roku 1915 přispěl do slavnostní publikace k 500. výročí mučednické smrti Jana Husa. Mimo jiné tehdy prorokoval, že „starobylé, byť potlačené království české bude podobně jako starobylé, byť potlačené království polské hrát značnou roli v nadcházejícím vzkříšení národů“. Po vzniku Československa však jeho vztah k českému prostředí ochladl. Ačkoliv jeho přítel G. B. Shaw v roce 1927 navrhl T. G. Masaryka za kandidáta na prezidenta případných Spojených států evropských, Chesterton na rozdíl od Polska Československo ani nenavštívil. Podle něj zde našlo „svůj domov kacířství“. Navíc dal roku 1929 k dispozici svůj týdeník G. K.’s Weekly ke kampani, v níž byla zpochybňována trianonská mírová smlouva a podpořeno úsilí Maďarska na zpětné získání Slovenska.
Coul znamená všechno Přestože Chestertonovy prózy v 60., 70. a 80. letech občas směly vycházet, po roce 1989 přišla nová vlna zájmu o jeho dílo a s ní i nová vlna jednostranných interpretací a citací. Vyšlo několik Chestertonových knih dosud česky nepublikovaných: František z Assisi (1992), úspěšná Autobiografie (1997 a 2007) i první samostatný výbor z jeho poezie Souzvuk barev v překladu Josefa Hrdličky (2004). Velkou zásluhu o aktualizaci Chestertonova jména má v českém prostředí Alexander Tomský, který vydal několik jeho knih v Academii a nejnověji připravil dva výbory citátů ve vlastním překladu. Ve svém přehnaném přesvědčení, že se Chesterton „většinou moc nemýlil - byl prostě geniální, předvídal téměř vše“, navázal Tomský na korporativistické pojetí Chestertona.
Zájem o něj však jeví i tak odlišní autoři, jako je Václav Cílek nebo Vladimír Just. Ten o Chestertonovi napsal, že „mluví z duše naší doby“. Je skutečně paradoxní, že autora, u kterého podle George Orwella „každá kniha, odstavec, věta, každá událost v každém příběhu, každý útržek rozhovoru musí demonstrovat nepochybnou nadřazenost katolické církve nad církví protestantskou nebo pohanstvím“, může Just v dnešní tolerancechtivé době označovat za „vysoce“ tolerantního.
Neméně jednostranný příklad přijetí Chestertona poskytl svým čtením uznávaný, z katolické církve exkomunikovaný religionista I. O. Štampach, který nepovažuje svou exkomunikaci za platnou a který pro sebe pokládá stále za nosnou katolickou podobu křesťanství. Podle něj je „katolická ortodoxie pro Chestertona syntéza všech herezí“. Jakkoliv to zní sympaticky, Chesterton takový pluralista nebyl. Oceňoval pluralitu církve, ale pokud někdo zašel jen o coul dál, mohl rovnováhu jejích vnitřních protikladů zničit: „Coul znamená všechno, když se udržuje rovnováha.“
Na Chestertona se dnes odvolávají hned tři čeští ministři: Cyril Svoboda, Karel Schwarzenberg a Jiří Čunek - asi jedna z mála věcí, kterou mají dva posledně jmenovaní společnou. Čunkův projev z 19. 4. 2008 pravděpodobně jeho poradce protkal takovým množstvím Chestertonových citátů z Tomského výboru, že to přimělo novináře Pavla Vernera, aby v deníku Právo s Čunkem polemizoval zase citací Chestertona.
K úžasu hlídače v parku Co Chesterton opravdu může říci dnešní době? Nemá cenu zavírat oči před jeho antisemitismem ani sklonem k ideologičnosti. Jeho protimoderní názory však podivuhodně rezonují s myšlením postmoderním. Chestertonův zápas za jedinečnost lokálního předjímal dnešní boj proti globalizaci. Jeho kritika moderní racionality předcházela mnohé pozdější kritiky „totalizujícího“ rozumu (také Adorno psal v této souvislosti o šílenství). A Chestertonovu myšlenku, že „od té doby, co lidé přestali věřit v Boha, jsou ochotni uvěřit čemukoli“, stále znovu různě rozvíjí Umberto Eco.
Chestertonův odpor proti moderní civilizaci, která znásilňuje i nejsoukromější aspekty lidské existence, zas předjímal pozdější kritiku Foucaultovu. Vědomí jisté tajemnosti lidské existence, důležitost symbolů a obřadů v lidském životě jsou podle Chestertona univerzálně rozšířeny ve všech kulturách. Jejich mizení v moderní společnosti chápal jako úpadek - v tomto slova smyslu se zabýval jinakostí, která přesahovala příliš úzký rámec novověkého projektu racionalistické modernity.
Zygmunt Bauman tvrdí, že postmoderna se snaží obnovit svět, který moderna odvrhla a odkouzlila, a to znovu-začarováním, znovu-okouzlením. O totéž však usiloval už Chesterton: „Pokud se díváme na strom jako na něco samozřejmého, co bylo přirozeně a nutně stvořeno za potravu žirafě, nemůžeme se mu dost dobře podivovat. Teprve když jej pojmeme jako zázračnou vlnu obživlé země, která se z tajemného důvodu vzpíná k obloze, smekneme klobouk -k úžasu hlídače v parku. Všechno má totiž dvě strany. A z hlediska té druhé strany je pták květem, který se ulomil ze stonku a člověk čtyřnožcem, který žebrá na zadních.“
***
Úžas, radost a paradoxy života v díle G. K. Chestertona
Vybral a přeložil Alexander Tomský. Vydalo Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007. 303 strany.
Autobiografie
Gilbert Keith Chesterton Přeložila Jana Kuchtová; překlad veršů upravil Karel Křepelka.
Vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007. 271 strana.
Ohromné maličkosti; Obrany
Gilbert Keith Chesterton Přeložil Jan Čulík. Vydalo nakladatelství Academia.
Praha 2000. 117 stran.
Ortodoxie
Gilbert Keith Chesterton Přeložil Jan Čulík. Vydalo nakladatelství Academia. Praha 2000. 152 strany.
Souzvuk barev: pocta autorovi ke 130. výročí narození
Gilbert Keith Chesterton Výbor básní uspořádal a přeložil Josef Hrdlička. Vydalo nakladatelství Matice cyrilometodějská, Olomouc 2004.
86 stran.
Na Chestertona se dnes odvolávají dokonce hned tři čeští ministři: Cyril Svoboda, Karel Schwarzenberg a Jiří Čunek - asi jedna z mála věcí, kterou mají dva posledně jmenovaní společnou
O autorovi| Jan Lukavec kulturolog, Autor (* 1977) vystudoval český jazyk, literaturu a kulturologii na FF UK. Napsal doslov k Chestertonově Autobiografii (2007) i knihu o něm, kterou letos vydá CDK.
