Už má sbalený kufr. Do svého newyorského bytu na Amsterdam Avenue poblíž známé Kolumbijské univerzity již sehnal i nájemníky. V nejbližších dnech se totiž Jeffrey Barnes vydá z New Yorku do Washingtonu. Přiznává, že tak trochu neví, co se životem. Vystudoval politologii v New Orleans, dotáhl to ale jen na titul bakaláře, pak o tento obor zcela ztratil zájem. Navíc, jak tvrdí, se s tímto vzděláním ani nemohl uživit. Odjel tedy do New Yorku, jenž ho vždy přitahoval pro bezpočet příležitostí. Prošel kdečím. Pracoval jako číšník, barman, živil se i jako taxikář, zkoušel to v zapadlém divadle. „Do politiky se mi ani nechtělo. Kdo by chtěl pracovat pro Bushe?“ říká Jeffrey, který se netají odporem k bývalému prezidentovi. Všechno se ale změnilo, když se na politické scéně objevil Barack Obama.
Jméno nového amerického prezidenta dokáže na tvářích jeho sympatizantů vyvolat zasněný úsměv. Mají pro něj jen superlativy. Je pro ně inspirací, celebritou, sexy chlapem, apoštolem naděje, mužem oslnivého charismatu a pronikavého intelektu. Pro velké množství „Obamovců“ je ale první afroamerický prezident v dějinách USA také jakýmsi životním kompasem. Nejsou jen okouzleni jeho osobností, rozhodli se, že na něj vsadí svou budoucnost.
„Poprvé mě zaujal projevem v Iowě, kde před rokem vyhrál primárky. Bezděky mě dojal,“ vzpomíná Jeffrey na okamžik, kdy ho politika opět začala zajímat. Když sleduji zaujetí tohoto třicátníka, který dokáže o Obamovi a jeho vizích horečně vyprávět, mám pocit, že je Obamou doslova uhranut. „Rozhodl jsem se, že budu pracovat pro vládu jen kvůli němu, najednou mám pocit, že to za to stojí,“ říká nadšeně Jeffrey. Po Obamově triumfu v loňských prezidentských volbách poslal do Washingtonu svůj životopis. Nebyl ale ani zdaleka sám. Do americké metropole přišlo během pár týdnů na půl milionu životopisů. Jeden poslal i Aaron W. Stanley, který ve Washingtonu žije. Jeho přístup je ale mnohem střízlivější než Jeffreyho. „Nečekám, že mi někdo zavolá. Míst je prý jen nějakých pět nebo šest tisíc. Je to obrovská konkurence.“
Na křídlech euforie
Má pravdu. Nemusí si to ani představovat, stačí pohled na dav lidí, kteří do Washingtonu přijedou sledovat Obamovu inauguraci. Na takzvaném Mallu, prostoru mezi Kongresem a Lincolnovým památníkem, se 20. ledna tísní na dva miliony lidí. Nejsou to jen Obamovi obdivovatelé nebo zvědavci, řada z nich přijela s touhou prorazit nebo alespoň najít kontakty, a nakonec pro vládu nějakým způsobem pracovat. Mnozí se toho mrazivého rána netají ušlechtilými motivy. „Rád bych s prezidentem Obamou bojoval proti globálnímu oteplování,“ říká mladík, který se představuje jako Robbie. Opodál stojící dívka jménem Sarah by se ráda podílela na reformě zdravotnictví. Takzvané univerzální zdravotní pojištění, tedy pojištění pro všechny Američany, bylo jedním ze základních pilířů Obamovy prezidentské kampaně. „Je hrozné, že někteří Američané umírají jen proto, že nemají peníze na vyšetření,“ zlobí se Sarah. Mnozí z těchto mladých lidí přitom přiznávají, že se o politiku nikdy nezajímali. Nemají v tomto oboru žádné zkušenosti. Experti těmto jedincům proto v souvislosti se získáním práce pro vládu nedávají příliš velké šance. Profesor John Burke z univerzity ve Vermontu, který sepsal studie o střídání vlád počínaje administrativou Jimmyho Cartera a konče vládou Billa Clintona, říká: „Každá nová administrativa dává při posuzování žádostí o práci přednost lidem, kteří buď pracovali pro kampaň, nebo mají s prací pro vládu alespoň nějaké zkušenosti. Pokud to zkouší někdo jiný, jeho naděje jsou mizivé.“
Robbie se ale těmito názory moc netrápí, možná je to dáno i nakažlivou euforií lidí kolem něj. A pak jakousi zdánlivou dosažitelností Baracka Obamy. „On je vstřícný, má rád lidi, kteří tvrdě pracují a jsou zapálení pro věc. Já takový jsem, budu pro něj a novou Ameriku pracovat neúnavně, ze začátku klidně i zadarmo,“ říká Robbie. Aaron W. Stanley, jenž absolvoval praxi v Kongresu, má pro tento obnovený zájem o veřejné věci mezi mladými lidmi jednoduché vysvětlení. „Za Bushe měli mladí lidé pocit, že nemají sebemenší šanci pro vládu pracovat. Považovali politické špičky za uzavřené elitáře. Navíc mnohým připadala Bushova politika jako špinavý byznys,“ domnívá se Aaron. Přidává i další postřeh. „Lidé chtějí být součástí historie, která se dnes v Americe díky Obamovi píše.“ Má ale pocit, že mnozí z těchto nadšenců se dnes nechali Barackem Obamou příliš unést. Jejich představy jsou spíše snem, dalece vzdáleným realitě. „Vkládají do Obamy obrovské naděje, není to ale přece žádný spasitel, ale jen člověk, který se bude muset chovat pragmaticky. Stejně tak si jeho tým nebude vybírat lidi jen kvůli jejich odhodlání,“ míní Aaron.
Hit od Obama Girl
Dá se tak očekávat velké zklamání. Mezi prvními, kdo zřejmě nebudou s Obamou spokojeni, jsou levicoví Američané. Ti v Obamovi vidí politika, který by mohl z Ameriky udělat sociálně orientovanou zemi. Dva dny po inauguraci přicházím na večírek několika levicových organizací, jež rozjely kampaň za návrat amerických vojáků z Iráku. V kavárně Busboys and Poets, jež má pověst marxistického hnízda, panuje ze zvolení Obamy prezidentem velké nadšení. I zde se najdou mnozí, kteří by pro nového prezidenta horlivě pracovali. Mají pocit, že prezident má když ne stejný, tak alespoň velmi podobný náhled na svět. „Je to po dlouhé době politik, který má náš respekt a obdiv,“ říká mladík s cheguevarovským baretem na hlavě, oblečený do džínů a vytahaného svetru pod sakem. Chtěl by i on pracovat pro Obamu? „S chutí. Představoval bych si práinzerce ci v mírových sborech,“ zamýšlí se mladý muž. K Obamovi je ale najednou dost kritický. V těchto dnech ve Washingtonu něco nevídaného. Vadí mu, že Obama sice chce z Iráku stáhnout americké vojáky, za což na večírku sklízí bouřlivý potlesk, chce však posilovat jednotky v Afghánistánu. Takový krok zde vyvolává obezřetný nesouhlas. „Říká, že Afghánistán je spravedlivá válka. Je to ale přece hlavně špatná válka. I Obamu musíme bedlivě sledovat a jeho případné chyby veřejně kritizovat.“ Když se tohoto muže ptám, zda by byl schopen proti Obamovi demonstrovat, mírně se usměje. „No, určitě k němu zpočátku budeme shovívavější, tohle je ale nakonec Amerika, kde se demonstrovat může, a já bych osobně řekl, že musí,“ uzavírá ale s tím, že tento a následujících pár večerů je časem oslav.
AWashington je v době inaugurace a těsně po ní i přes pichlavě mrazivé počasí jedním velkým karnevalem. Obamova podobizna tu visí v oknech mnoha domů, restaurací či obchodů. Lze narazit i na bary, kde na „inaugurační party“ lákají spoře oděné dívky, vyzývavě tancující na barovém stole či za okny. V jednom disco klubu v proslulém Georgetownu rachotí píseň s názvem I Got a Crush on Obama (Zabouchla jsem se do Obamy), kterou nazpívala takzvaná Obama Girl. Tato 25letá slečna a její píseň se staly hitem prezidentské kampaně. Na jednom z videí hojně prohlíženém na YouTube, které natočila, tu svádivým hlasem vyznává Obamovi lásku a netají se ani erotickými představami o prezidentovi. V jiném nočním podniku si zase lidé připíjejí pivem, jež je prý dováženo přímo z Keni. Kdosi zahlaholí, že je to tak vlastně Obamovo pivo. Jeho poznámka se setká s bouřlivým jásotem. Zvedne se les rukou, všichni si chtějí na Obamu připít. I zde by mnozí přijali místo v Obamově vládě. „To by byl skvělej šéf,“ říká jeden z mladíků. A jako by stále nemohl uvěřit tomu, že je Obama skutečně v Bílém domě, dodá: „Pane jo, on teď bude šéfovat celému světu.“
***
„On má rád lidi, kteří tvrdě pracují a jsou zapálení. Já takový jsem, budu pro něj a novou Ameriku pracovat neúnavně, ze začátku klidně i zadarmo,“ říká Robbie.
O autorovi| EDUARD FREISLER, eduard.freisler@lidovky.cz
