Tak dlouho se Jiří Paroubek choval jako vítěz, až mu to uvěřili i „obyčejní lidé“
Největší záhadou letošních voleb jsou statisíce nezvěstných voličů, kteří se podle pravidelných hlášení agentury STEM chystaly hlasovat pro kandidátku ČSSD, nakonec však nedorazily. Ten dlouhý, zdánlivě nezadržitelný pochod Jiřího Paroubka byl založen na představě jakési mytické armády sociálnědemokratických příznivců rozptýlených v terénu, o jejichž výskytu má Paroubek přehled a které dokáže svolat. A najednou se ukazuje, že armáda buď neexistuje, nebo že je velmi těžké ji mobilizovat.
Vzdejte se, odpor je marný Nejdřív poznámka k tomu, proč se Paroubkovi pověst neporazitelného dařilo tak úspěšně šířit. Lidé pohybující se ve společenských epicentrech, ať už tvůrci nebo pozorovatelé dění, si zpravidla uvědomují, v jakém žijí skleníku a jak je hlavní město se svými starostmi a možnostmi odtržené od většiny republiky. Jiří Paroubek dokázal velmi přesvědčivě sehrát roli znalce, který se v terénu dlouho pohybuje, rozumí mu a získal nárok zastupovat zájmy jeho obyvatel. Právo mluvit za „obyčejné lidi“ mu ostatní přiznávali zřejmě i proto, že je v lidské povaze očekávat, že z černých děr, tedy neznámého prostředí, na nás vždycky vyskočí to nejhorší.
Celá Paroubkova vrcholná kariéra od roku 2005, kdy se naprosto nečekaně stal nouzovým předsedou vlády po znemožněném Stanislavu Grossovi, stála na předpokladu, že arogance vůči vybraným společenským skupinám, agresivní slovník a obhroublost mají v zemi většinu. A jak mluvil, tak se i choval.
Mocenská skupina kolem Jiřího Paroubka (což není ČSSD jako taková; straně často nezbývalo než jen útrpně přihlížet) dělala nevídaně agresivní politiku i tam, kam oko diváka nemělo proniknout. Lidový dům systematicky obsazoval centrální nepolitické úřady. Volební manažer Jaroslav Tvrdík a Paroubkův mediální pomocník Petr Dimun na zpravodajství veřejnoprávní televize a rozhlasu vyvíjeli tlak, o němž by snad teď, kdy už zmizela bezprostřední příčina strachu, mohli postižení mluvit i na záznam. Nechceme se kolegům v ČT posmívat, z Paroubkovy skupiny, charakterizované bývalým vekslákem z Teplic Petrem Bendou, mělo hodně lidí úplně normální fyzický strach.
V posledních měsících už sebejistota Jiřího Paroubka neznala mezí. Nebral ohledy ani na úřednický kabinet a jeho populárního premiéra. Ten jako uhranutý jen přihlížel tomu, jak se jeho ministr vnitra zapojil do voleb, a jak mu Paroubek ve sněmovně roztrhal předjednaný rozpočet. Pro nečinnost Jana Fischera, který má se svými názory k ČSSD daleko, není lepší vysvětlení než jakási podivná fascinace budoucím vítězem.
Pocit, že stávající vedení ČSSD je válec, který všechno přejede, umocňovala v kampani jasná přesilovka na billboardech kolem dálnic. Kde na ně asi vzali? Kdo hledal odpověď na tuto otázku, propadal jen dalším vlnám zoufalství a fatalismu.
Neschopnost přeřadit Moc, kterou Paroubek z opozičních lavic vykonával, byla na hypotéku. Pramenila z jeho schopnosti vytvořit psychózu, že už je dobojováno a všechen odpor marný. Předseda uměl vytvořit zdání, že má obyčejné lidí v kapse tak, jako je neměl žádný jeho předchůdce. Klamu, že tu někde čeká disciplinovaná armáda malých lidí naštvaných na ty nahoře, jsme propadli skoro všichni, jeho hlavní obětí se ovšem stal předseda sám.
Ačkoliv na sociologické analýzy teprve čekáme, zdá se, že Paroubkův triumfalismus příznivce sociální demokracie, známé spíše volnou vazbou ke straně, nebezpečně ukolébal. Do toho z obrazovek zmizel Mirek Topolánek, u jehož obličeje si televizní diváci vždycky vzpomněli, že létá vládním tryskáčem na lyže, rozcapuje se v Toskánsku v tajemné vile a ještě se vzteká, když se tomu někdo diví. Místo tohoto Novorusa nasadila ODS majitele škodovky, člověka, který vypadá, že by snad ani neuměl přejít po můstku z mola na jachtu. Petr Nečas sice své straně žádné zástupy nových voličů nepřivedl, také ale nezvedal ze židle ty sociálnědemokratické. A to bylo důležité.
Že se vítězství vzdaluje, mohl Jiří Paroubek tušit nejpozději od minulého týdne, kdy agentura Factum Invenio předpověděla „pravicovou“ většinu. Ani v té chvíli už však nedokázal změnit tón a postrašit své obyčejné lidi hrozícími neoliberálními zvěrstvy. Místo toho se u volební urny pouze zmohl na oznámení, že očekává velké vítězství. Velké katastrofy mívají příčin víc, hrané siláctví, které si kdysi šéf ČSSD vypěstoval jako lék na osobní komplexy, je ale patrně tou hlavní příčinou jeho pádu.
Volební lídr ODS Petr Nečas sice své straně žádné zástupy nových voličů nepřivedl, také ale nezvedal ze židle ty sociálnědemokratické. A to bylo důležité.
O autorovi| DANIEL KAISER komentátor LN e-mail: daniel.kaiser@lidovky.cz
