Není nic horšího než získat v době finanční krize Nobelovu cenu za ekonomii. Vlastně ne, ještě horší je, když ji získá americký ekonom Paul Krugman, který dvakrát týdně publikuje svoje komentáře v The New York Times. Nyní každé jeho vyjádření k finanční krizi bude posuzováno dvojnásob pozorně. Každý bude čekat tu nejpronikavější analýzu dnešní finanční šlamastyky, ve které se neviditelná ruka trhu ztratila neznámo kam a burzovní indexy pomalu vzhůru táhnou akorát stoprocentní záruky státu a brutální znárodňování.
Krugman to má ještě o to horší, že každý od něj čeká to, co dosud -radikální názory plné štiplavé ironie vůči méně inteligentním jedincům a ideologickým nepřátelům. Takže vážený laureáte, zděšený svět už nezajímá „Paulsonův plán“, ale Nobelovou cenou podpořený „Krugmanův plán“. Jaký po třech desítkách let strávených zkoumáním ekonomických problémů doporučujete? Krugman stojí za Brownem Krugman se už vlastně vyjádřil. Den před udělením ceny sepsal svůj komentář s názvem Dobrá práce, Gordone, ve kterém britského premiéra Gordona Browna pasoval na zachránce finančního světa. Britská kombinace poskytnutí likvidity bankám za akciové podíly, prakticky neomezené podpory krátkodobých půjček centrální banky s morální třešničkou v podobě drastického osekání odměn vedení bank je podle něj to pravé ořechové. Oproti tomu první záchranný plán amerického ministra financí Henryho Paulsona na blíže nespecifikovaný výkup toxických úvěrů za 700 miliard dolarů považoval za „finanční ruskou ruletu“.
Uvidíme, zda Krugmanovi jeho fandění Brownovi vyjde. Žádný oceněný ekonom totiž nebyl v takové situaci jako on - tedy se zlatou medailí, ale bez jasné odpovědi na příčiny současné krize (připomeňme, že cena se uděluje až od roku 1968 a během stagflace sedmdesátých let bylo možné sáhnout po pracích Miltona Friedmana).
Výběr Krugmana je svým způsobem nečekaný. Na jedné straně se sice soudilo, že při současné krizi získá cenu spíše kritik dnešního finančního systému. Na druhou stranu ale mnoho expertů Krugmanovo jméno netipovalo kvůli dosluhující Bushově administrativě, které urputně oponuje mnohem více ideologicky než odborně. Ať už ve svých článcích v Timesech či například ve své poslední knize Svědomí liberála, kde vyzývá k egalitářskému „novému New Dealu“.
Zapomeňte na komparativní výhody Možná právě tento první pohled vedl českého prezidenta Václava Klause k příkrému odsudku ocenění, které se prý „již nedává za vědu“. To však není pravda. Vedle svých politických a publicistických ambicí je Krugman stále plodným a excelentním ekonomem. A to nejen jako profesor na Princetonu.
Při pohledu do svodky relevantních vědeckých výstupů na Web of Science vyjede u Krugmanova jména úctyhodná číslovka 149, naposledy publikoval letos v Journal of Monetary Economics. Ještě větší úctu ale vzbuzuje 771 vědeckých citací jeho slavného textu Increasing Returns and Economic Geography z počátku devadesátých let, ve kterém postuloval nová pravidla pro mezinárodní obchod.
Rozbil na kusy různé obměny stále stejné ricardiánské obchodní teorie o komparativních výhodách. Zjednodušeně: výměna států by měla odrážet jejich primární zdroje a celní unie by měly tvořit státy s komplementární nabídkou. Ale jak do toho zapadá poválečný růst Japonska a jeho obchod s Amerikou? Proč vznikl Evropský společný trh, tedy prostředí nekomplementárních komparativních výhod?
Jakmile se začal pídit po protekcionismu jednotlivých vlád, rozsahu výroby firem a nedokonalé konkurenci, měl vyhráno. Jak trefně zmínil Avinash Dixit v laudatiu na Krugmana při udělování John Bates Clark Medal v roce 1991: „Autoři detektivek tvrdí, že nejtěžší je spáchat první vraždu. Další už je snazší, či dokonce nevyhnutelná.“ Krugmanem propracovaná Nová ekonomická geografie je tak hlavním argumentem pro Nobelovu cenu.
Věrozvěst plovoucích měn Z Krugmana byl najednou pro mnohé nepřítel kapitalismu vychvalující blahodárnost protekcionismu. Tomu se ale Krugman brání, jen odmítá učebnicové modely mezinárodního obchodu.
V devadesátých letech tak odmítl přísahat na zvyšování celkové výrobní produktivity rychle rostoucích zemí jihovýchodní Asie - jen konstatoval příval kapitálu a pracovní síly bez velké přidané hodnoty. Východní Asii a její finanční krize devadesátých let si také vybral (spolu s potupným odchodem Británie z ERM v roce 1992), aby ukázal rizika spekulací na fixní směnné kurzy.
Bez ohledu na odborné polemiky o jeho názorech, jeho odhady jsou velmi přesné. Kritizoval fixní kurzy před asijskou krizí 1997, kritizoval Novou ekonomiku konce devadesátých let, v předstihu předpověděl brutální následky propíchnutí nemovitostní bubliny...
„Ráno se stala kuriózní věc“ Od Švédské centrální banky je to svým způsobem odvážné. Obvykle se Nobelova cena uděluje až na konci kariéry. A to u Krugmana nehrozí. Jako výrazný americký liberál koketuje s politikou, ačkoliv pravidelně tvrdí, že na takovou práci je příliš otevřený a upřímný. Když ale Bill Clinton sestavoval svůj kabinet, všeobecně se soudilo, že právě Krugman bude spolu s Robertem Reichem intelektuální liberální výztuhou nové administrativy. Dohady o jeho vstupu do politiky se objevily i při prezidentské kampani Hillary Clintonové.
Krugman sám tvrdí, že je spokojený s tím, co má. A není toho málo: Ráno odučí na elitní univerzitě a odpoledne v komentáři nejvlivnějších novin světa rozcupuje Bushovu politiku a večer pro zvídavé čtenáře publikuje detailnější úvahy na svém blogu. Třináctého října tam po dlouhé době publikoval neekonomickou osobní věc. Krátký text zněl: „Ráno se stala kuriózní věc“ a následoval odkaz na stránky Nobelovy ceny.
Každý teď bude čekat od Krugmana tu nejpronikavější analýzu dnešní finanční šlamastyky, ve které se neviditelná ruka trhu ztratila neznámo kam
O autorovi| David Klimeš, novinář
