Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Oblastní Nápoj lásky v Národním

Česko

Italská opera přežila z neznámých důvodů redukci premiér letošní sezony

Národní divadlo je podle preambule svého statutu jeden ze symbolů národní identity a nositel národního kulturního dědictví. Však na to dostává státní finance v tuzemských operních domech mimořádné. V této sezoně ovšem neuvede scénicky ani jednu českou operu. I celkový podíl českých oper na repertoáru, natož počet představení, zaostává za tímto posláním. Ze slibu „oživovat hodnotná operní díla opomíjeného českého repertoáru“ zůstává jen prázdná proklamace, která se dobře vyjímala v koncepci, na jejímž základě se Josef Heřman stal šéfem opery.

Inspirace italským neorealismem?

Proč se ND rozhodlo při redukci premiér zachovat právě Nápoj lásky Gaetana Donizettiho, když hraje světových operních hitů až až, nebylo zřejmé před premiérou a není to jasné ani po ní. Ani proč byla zrovna tomuto beztak divácky atraktivnímu titulu věnována značná marketingová podpora. Ani sólisty zběhlé ve vytříbené pěvecké technice belcanta Národní divadlo zatím nepředstavilo. Av případě dirigenta Davida Švece a italského choreografa Simona Sandroniho a jeho spolupracovnice Lenky Flory nevyšel ani experiment s prvním hudebním nastudováním a první operní režií rovnou v Národním.

Švecovo těžkopádné pojetí se míjelo se stylem Donizettiho „melodramma giocoso“ zejména hřmotnou hrou orchestru, který se nepatřičně dral do „hlavní role“. Uplatnit proti takové zvukové mase eleganci fines belcanta s jeho flexibilní artikulací, delikátním frázováním ve vztahu k textu, s lehkostí a dynamickými jemnostmi se podařilo alespoň Alešovi Brisceinovi v závěru, kde je instrumentace řidší. Sólisté si „vypomáhali“ tlakem na hlas, což vedlo k šustivým tónům ve výškách (Kateřina Kněžíková / Adina), ostré barvě (Ondrej Mráz / Dulcamara) nebo se omezili na intonačně co nejpřesnější tvoření tónů (Jiří Hájek / Belcore). Donizettiho Nápoj lásky, který má díky své melodičnosti, vtipu a příběhu o lásce se šťastným koncem zajištěnou diváckou přitažlivost napříč generacemi, unese leccos. A tak protřelý Dulcamara přijede prodávat své produkty do italské vesnice padesátých let minulého století. Přijede s mopedem, tříkolovým autem Ape a šňůrami s prádlem, což založí výtvarný rámec. Ovšem všechny mediální proklamace o inspiraci italským neorealismem zůstaly nakonec krotce jen u docela vtipně využitého pásového dopravníku, jehož hučení překřikuje rozmarná a rozmazlená pachtýřka Adina. Sandroni věren své profesi choreografa si dával záležet, aby se všichni vrtěli, hemžili, natřásali, hopsali, trdlovali, aniž bylo jasné proč stále a tak stejně; teprve v závěrečném zklidnění se podařilo rozehrát o Adině a Nemorinovi něco víc nad rámec koketní nafoukané holky a venkovského balíka. Inovace lepou „lovkyní“, která při předehře sestřelí mechanického kolibříka nebo při přestavbě před oponou uloví v orchestřišti rybu, byla mimo. Podobně nepatřičně působila i nezpívající postava Dulcamarova asistenta - Zdenek Horváth se svou profesionální baletní průpravou zcela vymykal pofidernímu světu Dulcamarova „obchodování s deštěm“. Takový Nápoj lásky by byl inscenací, která dává smysl existenci oblastních scén - musíme se ale ptát, jaký smysl dává Národnímu divadlu.

***

Gaetano Donizetti: Nápoj lásky Režie: Simone Sandroni Dirigent: David Švec Národní divadlo, premiéra 15. 12.

Proč se Národní divadlo rozhodlo při redukci premiér zachovat Nápoj Lásky je záhadou.

O autorovi| HELENA HAVLÍKOVÁ, Autorka je operní kritička

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!