Úterý 5. března 2024, svátek má Kazimír
130 let

Lidovky.cz

Obraz labutí zranitelnosti

Česko

Na scéně Národního divadla byla uvedena nová verze baletu Labutí jezero.

Labutí jezero přijel nastudovat dánský choreograf Kenneth Greve, ředitel Finského národního baletu. Prý se snažil do příběhu prince Siegfrieda, zamilovaného do labutě-dívky Odetty, vnést více logiky. Proto je úvodní předehra zobrazena jako prolog, v němž Siegfriedova matka vede malého prince ke hrobu otce. Dále vidíme chlapce Siegfrieda s přítelem Bennem v posteli, jak jim Bennova matka čte pohádku o zakleté labuti – ta je ve zkratce zatančena na pozadí scény. Následně je příběh vyprávěn ve čtyřech aktech.

Greve se snaží více zapojit některé postavy do dění, a tak von Rotbart je nejen záludným čarodějem, ale také nápadníkem princovy matky.

Greve pracuje s postavou Benna, který prochází celým dějem, avšak bez většího dramatického účinku. Zdá se, že při vášnivém polibku princovy ruky je najednou více než nejlepším přítelem; Benno je navíc zaklet Rotbartem do podoby Odilie (původně je Odilie Rotbartova dcera). Přesto Benno někdy spíš narušuje vývoj dramatických situací a působí až bezradně.

Zde je právě slabina Greveovy verze: nedokázal režijně a dramaturgicky ukočírovat vyhraněné a důležité momenty příběhu a vnesl do nové koncepce řadu otazníků: za čím Siegfried náhle odbíhá a nechává Odettu tančit variaci? Proč smrtelně zraněný Rotbart stačí ještě škrtit Siegfrieda, poté chytit Odettu a utíkat s ní do jezera a proč se za nimi vrhá také Benno?

Dramaturgické a režijní zásahy nové produkci příliš neprospívají, to ale neplatí o tanečním ztvárnění.

Greve ctí klasický baletní odkaz Petipy a Ivanova a zároveň přináší svěží závan v perlivém modelování pohybu; zajímavé je držení paží labutí, jež vyvolává dojem křídel a vyjadřuje ženskou křehkost a emoce. Momenty, kdy tanečnice ve sněhobílých balerínách přicházejí na scénu z kouřové „jeskyně“ symbolizující jezero, jsou silným zážitkem. Dojem vodního světa navozuje nasvícení scény – jeviště ND je využito do maximálního horizontu a zdání velkého prostoru dokresluje použití bílého baletizolu. Do těchto scenérií staví Greve sbory labutí v netradičních formacích – ty působí jako zneklidňující organismus magického obrazu, vyzařující spíše neklid nežli důstojnou labutí odevzdanost.

V hlavních rolích tančí Nikola Márová a Michal Štípa (první obsazení), Zuzana Susová a Jiří Kodym (druhé obsazení). Márová se Štípou uchvátili citově zabarveným projevem a stoprocentně vyladěnou partnerskou souhrou. Jiří Kodym neustál technické nároky svého partu; Susová zvládla dvojroli Odetty/Odilie bez krokového zaváhání, avšak ne zcela naplnila představu zranitelné labutě. V roli von Rotbarta svou uhrančivou koncentrací a technicky přesným provedením zaujal Richard Kročil, razancí projevu pak ve druhém obsazení Alexander Katsapov.

Autor: