Labutí jezero přijel nastudovat dánský choreograf Kenneth Greve, ředitel Finského národního baletu. Prý se snažil do příběhu prince Siegfrieda, zamilovaného do labutě-dívky Odetty, vnést více logiky. Proto je úvodní předehra zobrazena jako prolog, v němž Siegfriedova matka vede malého prince ke hrobu otce. Dále vidíme chlapce Siegfrieda s přítelem Bennem v posteli, jak jim Bennova matka čte pohádku o zakleté labuti – ta je ve zkratce zatančena na pozadí scény. Následně je příběh vyprávěn ve čtyřech aktech.
Greve se snaží více zapojit některé postavy do dění, a tak von Rotbart je nejen záludným čarodějem, ale také nápadníkem princovy matky.
Greve pracuje s postavou Benna, který prochází celým dějem, avšak bez většího dramatického účinku. Zdá se, že při vášnivém polibku princovy ruky je najednou více než nejlepším přítelem; Benno je navíc zaklet Rotbartem do podoby Odilie (původně je Odilie Rotbartova dcera). Přesto Benno někdy spíš narušuje vývoj dramatických situací a působí až bezradně.
Zde je právě slabina Greveovy verze: nedokázal režijně a dramaturgicky ukočírovat vyhraněné a důležité momenty příběhu a vnesl do nové koncepce řadu otazníků: za čím Siegfried náhle odbíhá a nechává Odettu tančit variaci? Proč smrtelně zraněný Rotbart stačí ještě škrtit Siegfrieda, poté chytit Odettu a utíkat s ní do jezera a proč se za nimi vrhá také Benno?
Dramaturgické a režijní zásahy nové produkci příliš neprospívají, to ale neplatí o tanečním ztvárnění.
Greve ctí klasický baletní odkaz Petipy a Ivanova a zároveň přináší svěží závan v perlivém modelování pohybu; zajímavé je držení paží labutí, jež vyvolává dojem křídel a vyjadřuje ženskou křehkost a emoce. Momenty, kdy tanečnice ve sněhobílých balerínách přicházejí na scénu z kouřové „jeskyně“ symbolizující jezero, jsou silným zážitkem. Dojem vodního světa navozuje nasvícení scény – jeviště ND je využito do maximálního horizontu a zdání velkého prostoru dokresluje použití bílého baletizolu. Do těchto scenérií staví Greve sbory labutí v netradičních formacích – ty působí jako zneklidňující organismus magického obrazu, vyzařující spíše neklid nežli důstojnou labutí odevzdanost.
V hlavních rolích tančí Nikola Márová a Michal Štípa (první obsazení), Zuzana Susová a Jiří Kodym (druhé obsazení). Márová se Štípou uchvátili citově zabarveným projevem a stoprocentně vyladěnou partnerskou souhrou. Jiří Kodym neustál technické nároky svého partu; Susová zvládla dvojroli Odetty/Odilie bez krokového zaváhání, avšak ne zcela naplnila představu zranitelné labutě. V roli von Rotbarta svou uhrančivou koncentrací a technicky přesným provedením zaujal Richard Kročil, razancí projevu pak ve druhém obsazení Alexander Katsapov.
