Úředníci by se měli podílet na náhradě škod, které způsobili. Málokdo bude tohle tvrzení rozporovat. Jenže poměry v Česku jsou takové, že řada úředníků, kteří „svým“ razítkem opatřili smlouvu výhodnou pro soukromou firmu a nevýhodnou pro město, kraj či stát, jednala na přímý příkaz svého nadřízeného. Nadřízený pak bývá straníkem a politikem, který může úředníka vyhodit, jak je mu libo, a na inkriminované listině podepsán nebývá. Kruh je začarován.
Přestanou byrokrati poškozovat erár, když jim pohrozíme náhradou škod? Stěží, o strachu úředníků bude rozhodovat poměr cena/výkon. Tedy riziko, zda bude skutečně potrestán za chybný krok, což může ovlivnit především nadřízený. A jsme opět v kruhu. Dovolíme-li si prognózu, pak náhrady škod se u nás neujmou. Ti, pro které je tenhle systém šikovně dělené odpovědnosti výhodný – politici, jsou spokojeni a nemají zatím důvod cokoli měnit. Zákon o státní službě, který měl zajistit jistou autonomii úředníků, máme od roku 2002 i s podpisy Václava Klause, Václava Havla a Pavla Rychetského, ale je nám k ničemu. Jeho účinnost odkládal Paroubek i Topolánek. Současný premiér slibuje jeho nahrazení úplně jinou zákonnou normou. Za několik měsíců uvidíme, poslední odklad končí prvním lednem.
Nesmíme však v absenci jediné normy vidět prapříčinu všeho zlého. Podílí se na něm neméně i policie a soudy, které se k úředníkům chovají velmi shovívavě. Za skutky, jež by v soukromé firmě znamenaly vyhazov plus soud o náhradu škody, bývá úředník postaven před soud v ojedinělých situacích a vyhazov nahrazuje odchod na jinou štaci. Debatu o trestání musí provázet i debata o odměňování, fungující byrokracie není levná, ale vyplatí se.
