Bude to pomalu půlrok, co čtenářům předkládám každou druhou sobotu své úvahy. Nečekal jsem a ani nečekám aplaus. Doma není nikdo prorokem. Stejně tak jsem ale nečekal, že se mi budou snažit někteří kazatelé pravdy určovat, co smí či nesmí říkat a psát člověk, kterému osud nadělil veřejnou funkci. Mám prý se nad svými názory zamyslet a vůbec i nad tím, zda je důstojné vyjevovat je formou tak frivolní. Žertovat o něčem nám svatém? Vyloučeno. Tož jsem se tedy zamyslel. „Neboj se a pěkně řekni, co si o tom myslíš. A neopič se po jiných, řekni svůj vlastní názor !“ Dodnes si pamatuji slova, kterými nás paní učitelka na obecné škole vyzývala ke svobodnému myšlení a vyjadřování. Nešlo, pravda, o témata příliš problematická - jak se nám líbilo loutkové divadlo, přečtená pasáž z knížky, filmová pohádka. Teprve později mi došlo, že to byla nejen vzdělaná, ale i statečná paní. Psala se léta padesátá minulého století a ona si dovolila pěstovat v nás právo na vlastní vidění věcí, jimiž jsme byli obklopeni. Však ji také soudruzi dlouho učit nenechali. Odmítla svým dětem lhát.
Že se jedná o jednu ze základních lidských svobod, jsme se dozvěděli později. Někteří z nás doma, obvykle s poučením, abychom ji užívali jen v přítomnosti těch, kterým můžeme věřit. Dlouho jsem měl na poličce ohmataný sešit s citáty, ve kterém mi máma zatrhla větu, že je na každém člověku, aby si odhalil svou vlastní pravdu, a že nikdo není dost chytrý na to, aby dělal všem ostatním lidem cenzora. Napsal to John Milton, člověk pevně přesvědčený, že jednotu národa tvoří odlišnost mezi lidmi, a nikoli shora vnucená homogenita. Ve škole ovšem zněly jiné citáty. V předmětu, kterému se říkalo občanská výchova, jsme byli poučeni, že v naší nové socialistické společnosti se svoboda projevu zaručuje. Avšak pozor - jen tehdy, je-li v souladu se zájmy pracujícího lidu. Jaké ty zájmy opravdu jsou, se neřešilo.
Uplynulo více než dvacet let od doby, kdy jsme se přihlásili k přirozeným lidským právům a svobodám. I tehdy se tak stalo po česku - s humorem a vtipem. Dodnes vidím transparent z té doby. Nesli ho studenti střední školy a bylo na něm napsáno: „ Paní učitelko, už nebudete muset lhát!“ S úlevou jsme resuscitovali princip, že každý svobodný člověk má právo vyjadřovat své názory. Slovem, písmem, tiskem, obrazem, hudbou, tancem, posunky, pískáním, bučením nebo i výmluvným tichem - jakkoli. Nejen názory, které se nosí, ale i ty jiné. Nekonformní, provokující, drzé, ba i šokující. I takové jsou hodny ochrany. Mimo jiné proto, že svoboda projevu je i jakýmsi bezpečnostním ventilem v situacích, kdy není daleko k násilí.
Ponechme stranou projevy, které jsou většinou dlouhé, ale názory neobsahují. Málo jich není. Pokud svobodný projev nějaký názor vyjádří, vždy v sobě obsahuje zdroj možného konfliktu. Věříme-li však ve svobodu projevu, pak ji musíme hájit i pro takové projevy, které se nám nehodí. Například proto, že šlapou po našem písečku a po bábovičkách našich pravd. Neporušuje-li projev pravidla obecné slušnosti, mělo by vždy a za každé situace platit ono slavné: „Neschvaluji, co říkáte, ale až na smrt budu bránit vaše právo to říkat“. Ať už ten výrok připíšeme Voltairovi nebo někomu jinému.
***
Samozřejmě jsem nečekal, že mě lidé budou chválit.
Překvapilo mě ale, že mi doporučují raději mlčet.
O autorovi| PAVEL VARVAŘOVSKÝ, veřejný ochránce práv
