Bezprostředně po návratu ze série koncertů s amsterdamským orchestrem Concertgebouw, když se dověděl o Petersonově odchodu, prohlásil dlouholetý umělcův obdivovatel Ivan Moravec, jedna ze stovky největších legend klavírního umění 20. století: „Nikdy mě nepřestala fascinovat ona neuvěřitelná brilance a pianistická lehkost, z níž bylo na první poslech zřejmé, že měl daleko širší záběr než jen ten jedinečný improvizační dar. Ať hrál cokoli, pokaždé dokázal rozeznít klaviaturu neobyčejně kultivovaným zvukem...“
Oscar Peterson se narodil v roce 1925 v Montrealu jako čtvrté z celkem pěti dětí jamajského přistěhovalce, nádražního nosiče zavazadel, průvodčího ve spacích vagonech a amatérského pianisty, který sám zasvětil všechny své potomky do základů klavírní hry. Oscar hrál od šesti a o pouhých osm let později už zvítězil v lokální rozhlasové soutěži mladých pianistických talentů. Jeho hudební obzor té doby vyplňovali převážně Bach, Mozart, Beethoven a další z velikánů evropské klasiky. Otec mu sice příležitostně pouštěl i desky s nevidomým jazzovým virtuosem Artem Tatumem a časem také první snímky tehdy populárního tria Nat King Colea, ale změnu v Petersonově orientaci stvrdilo až působení ve středoškolském big bandu Victory Serenaders, v němž hrál s další budoucí hvězdou kanadského jazzu, trumpetistou Maynardem Fergusonem.
Klíčovým okamžikem pro příští směřování Petersonovy kariéry bylo seznámení s americkým impresáriem a gramofonovým producentem Normanem Granzem. Tehdy dvaadvacetiletého pianistu náhodně uslyšel během cesty taxíkem z montrealského letiště v živém vysílání místní rozhlasové stanice, do jejíhož studia okamžitě zamířil. Na Granzovo pozvání se v roce 1949 uskutečnilo první Petersonovo hostování v USA včetně účinkování v jím pořádaném večeru v newyorské Carnegie Hall. V příštím roce už čtenáři prestižního amerického magazínu Down Beat zvolili Petersona nejlepším jazzovým klavíristou.
Ve stejné době nahrál pod Granzovým producentským vedením první snímky (v rodné Kanadě nahrával pro tamní filiálku RCA už od roku 1945) a stal se členem jeho zájezdové koncertní skupiny Jazz At The Philharmonic. V jejím lůně vzniklo i první slavné Petersonovo trio, které hrálo po vzoru někdejšího tria Nat King Colea bez bicích nástrojů s kytaristou Barneym Kesselem (vystřídaným později Herbem Ellisem) a kontrabasistou Rayem Brownem. Plodné umělecké partnerství i osobní přátelství s Normanem Granzem skončilo po neuvěřitelných čtyřiapadesáti letech až Granzovou smrtí v roce 2001.
Krkolomné běhy i lyrika V Petersonově osobě přibyl na světovou jazzovou scénu po Tatumovi další pianista mimořádných technických dispozic spojených s dosud neslýchanou živočišnou energií. Při vyslovení jeho jména si posluchači bezděčně vybaví dlouhé kaskády perlivých pasáží či ve stejně zběsilých tempech krkolomné obouruční běhy dunivých septakordů se zdvojenými oktávami a proslulá tremola přes celý rozsah klaviatury. Stejně imponující byla jeho podmaňující interpretace lyrických balad, ve kterých omračoval jemnou krásou precizního úhozu a mazlivým pohráváním s každým tónem.
Přestože v průběhu své dlouholeté hudební dráhy vystupoval převážně jako sólista s vlastními komorními sestavami, byl také vyhledávaným partnerem jako doprovázeč největších jazzových hvězd. Jejich řadu otevřeli už v roce 1952 legendární „Lady Day“ Billie Holidayová, swingový veterán Lester Young a bebopový věrozvěst Charlie Parker. Dodnes nepomíjející obliba provází početnou sérii snímků nahraných v dojemném souznění s králem jazzu Louisem Armstrongem a jeho první dámou Ellou Fitzgeraldovou. Petersonova druhá a poslední pražská návštěva (poprvé účinkoval na jazzovém festivalu se svým triem už v roce 1969) je trvale zvěčněna živým snímkem z Lucerny z října 1974, kdy si ho jako svého hosta přizval Count Basie (album Basie and Friends na Granzově značce Pablo). Celkem Oscar Peterson natočil přes 200 alb a získal 8 Grammy Awards včetně ceny za celoživotní přínos v roce 1997.
Z domácího pohledu není přehlédnutelná ani skutečnost, že v téměř nekonečné řadě umělcových spolupracovníků figuroval na čestném místě také český kontrabasista Jiří (George) Mráz. Díky šťastné shodě náhod si Peterson vybral píseckého rodáka za člena svého tria záhy po jeho americké emigraci v listopadu roku 1970. „To byla škola, na kterou se nezapomíná,“ vybavuje si Mráz s vděčností působení po Petersonově boku zejména s narážkou na pianistův výjimečně obsáhlý repertoár, který si musel osvojit doslova za pochodu během koncertních zájezdů. „Člověk musel mít neustále oči na stopkách a uši v pozoru, když Oscar třeba v průběhu jediné skladby několikrát nečekaně změnil tóninu i tempo.“ V letech 1970-73 nahrál Mráz s Petersonovým triem tři studiová a jedno živé album, podílel se na bestselerové desce In Tune s vokální skupinou The Singers Unlimited a ještě v roce 1975 spolupracovali na gershwinovském albu tenorsaxofonisty Zoota Simse.
Gigantický hromotluk Oscar Peterson, označený Dukem Ellingtonem za „mahárádžu klaviatury“, byl na jazzové scéně aktivní s výjimkou posledního roku života neskutečných jednašedesát let. Nekonečnou řadu koncertů a nahrávacích sezení přerušil dočasně jen v roce 1993 po těžkém infarktu, kdy zůstal částečně ochrnutý na levou polovinu těla. Po roce rekonvalescence dal o sobě vědět deskou Side By Side s houslovým virtuosem Itzhakem Perlmanem, na níž hrál pravou rukou stejné kvantum tónů, na jaké by většině jeho kolegů nestačily ani obě ruce.
