Den, kdy se konala operace, byl horký a tichý, na modré obloze nad Hartfordem se tetelily bílé mráčky, psal se rok 1953. Mladík jménem Henry trpěl těžkou epilepsií, záchvaty měl tak často, že mu skoro zničily život. Pokud neměl záchvaty, snil o svém dřívějším životě bez epilepsie, kdy měl tak pevnou ruku, že chodil do lesů na hony a střílel.
Otce jeho choroba vyděsila. Matka ho držela v náručí, když se mu objevila pěna u úst. Léky nepomáhaly. Tělesná cvičení nepomáhala. Modlitby nepomáhaly. Potom dr. William Scoville z Hartforské nemocnice rodině nabídl experimentální léčbu. Souhlasili.
Lékař vyzbrojený ručním vrtákem Henry s rodinou doktora Scovilla neznali. Například nevěděli, že je přívržencem lobotomie a že má za sebou přes tři sta podobných mozkových operací na blízkých psychiatrických klinikách, kam pokaždé zavítal i se svým ručním vrtákem a přecházel od jednoho pacienta k druhému, dokud je všechny neodoperoval. Scoville byl nezvykle pohledný – toho si všiml každý – a rodina zřejmě vycítila, že pochází z vyšších vrstev společnosti; rozhodně však neměli ani tušení o tom, že jejich budoucího chirurga mnozí lékaři považují za troufalého hazardéra. Ve volném čase Scoville rád jezdil se svým červeným jaguárem jako o závod po connecticutských dálnicích a nechával se pronásledovat policií. Rád hodně utrácel a jeho žena vzpomíná, jak jednou, aby jí zaimponoval, vyskočil na stupátko jedoucího chevroletu. „Pořád hledá něco nového, status quo ho nikdy neuspokojuje. Za fasádou nezkrotné aktivity, hnán neukojitelným egem, hledá způsob, jak dělat věci lépe,“ napsal o něm jeden kolega do odborného časopisu.
A právě tomuto muži poskytl Henry svou hlavu. Neměl představu, oč jde. William Scoville představu měl. Měl podezření, že Henryho záchvaty se rozněcují v těžko přístupných oblastech spánkových laloků – jako jiskřička, která rychle zažehne plamen ve zdánlivě nadbytečné části mozku, v hipokampu. Nabídl se, že Henryho hipokampus z obou spánkových laloků odstraní. Stejnou operaci již provedl u několika epileptických pacientů, kteří se tím zdáli být vyléčeni. Sdělil to Henrymu. Nicméně mu zamlčel, že tito pacienti byli před operací těžce psychotičtí, takže se nedalo nijak zjistit, jaká poškození operace mohla způsobit.
Tehdy se toho o biologii mozku moc nevědělo. Jeden psychiatr vypozoroval, že jeho psychotický pacient působí zklidněně, když jede v drkotajícím vlaku; od toho okamžiku péče spočívala v tom, že s nebohým mužem třásli po stále delší a delší dobu. Jiní doktoři byli přesvědčeni, že malárie může vyléčit schizofrenii.
Na základě řady experimentů, které provedl Karl Lashley, vědci věřili, že v mozku neexistuje žádné konkrétní místo, kde „sídlí“ paměť. Lashley v roce 1929 odstranil živým krysám různé části mozku a zjistil, že žádná z těchto odejmutých částí nemá z hlediska paměti větší význam než část jiná. Paměť, uzavírá Lashley – a myslel si to také Scoville – je rozptýlená, není přesně lokalizovaná, její semena jsou široce rozesetá po celé kůře mozkové.
William Scoville vycházel z tohoto předpokladu, a proto s odstraněním Henryho hipokampu vůbec neváhal.
Buňky jako hyacinty Operační sál byl chladný. Bdělý Henry ležel na stole z oceli. Protože v mozku nejsou žádné nervy, prováděly se podobné operace při plném vědomí pacienta, pouze s lokální anestezií, určenou ke znecitlivění kůže na hlavě. K tomu posloužila injekce lidocainu.
O chvilku později musel Henry vidět Scovilla, jak se k němu blíží se svým ručním vrtákem a jak mu nad oběma stále otevřenýma očima vyvrtává dvě díry. A do těchto děr operatér zavedl dva malé nástroje, jimiž nadzvedl Henryho čelní laloky.
Voperačním sále bylo ticho. Sestro, podejte mi to. Sestro, podejte mi ono. Jinak žádný zvuk. Scoville se díval do Henryho mozku, jak krásně to vypadá pod kortikálním korálovitým útesem, ve vnitřních prostorách mozku, kde jsou buňky pyramidálně uspořádané jako u hyacintů, do dokonalých kuželů, a kde je velká hustota nepatrných neuronů. Do těchto spodních oblastí teď zavedl stříbřitou rourku, pomalu ji protahoval hluboko do Henryho pulzujícího mozku a pak na obou stranách vysál růžovošedou hmotu ve tvaru mořského koníka; celý hipokampus byl nyní pryč. V Henryho hlavě vznikla veliká mezera, rozedraná nora, kde kdysi něco žilo.
Co cítil Henry, když mu Scoville vysával hipokampus? Konec konců byl při vědomí, nepochybně ostražitý, a hipokampus je, ačkoli to tehdy nikdo nevěděl, sídlem mnohých našich paměťových schopností. Cítil Henry, jak ho při odsávání opouští minulost? Vnímal příchod zapomnění jako náhlý chlad v duši, anebo měl spíš pocit, jako by se pozvolna někam propadal, protože se všechno řítilo do nicoty – lásky, výčitky svědomí, kočky, mňoukající v létě pod verandou? Několik dnů po operaci bylo jasné, že Henry dostává mnohem méně záchvatů. Současně začalo být zřejmé, že ztratil schopnost vytvářet si vzpomínky. Například se mu představila ošetřovatelka, odešla pryč a po pěti minutách neměl Henry nejmenší tušení, o koho šlo. Poznal matku, ale od operace nebyl s to zapamatovat si žádnou novou tvář ani jakoukoli novou informaci. Po padesáti letech se na tom nic nezměnilo. Stařec Henry žije v domě s pečovatelskou službou nedaleko MIT. Jeho matka zemřela v šedesátých letech, a kdykoli se o tom Henry doslechne, pláče. Myslí si totiž, že se to dověděl poprvé. Myslí si, že Harry Truman je stále prezidentem. V pečovatelském domě nedokáže navazovat nové vztahy, protože si nepamatuje, jak kdo vypadá a jak zní jeho hlas: tvář a hlas, základní předpoklady útěchy. Henry, dnes známý v medicínské literatuře jako H. M., žádnou útěchu nemá.
Život v matné přítomnosti Po pár týdnech, když pacientova pomatenost neustupovala, doktor Scoville pochopil, že spolu se zdrojem epileptických záchvatů neúmyslně odstranil také sídlo paměti. Možná ho to polekalo a dělal si výčitky. Nejvíce ho ale pravděpodobně zajímal vědecký přínos nezdařené operace, totiž důkaz, že Karl Lashley se mýlil.
Paměť nebyla rozptýlena na mnoha místech, a nebyla tudíž nelokalizovatelná, jak napsal Lashley a jak pod jeho vlivem věřili tehdejší vědci. Hipokampus byl nepochybně centrem zapamatovávání, neboť bez něj byl Henry odsouzen k životu v matné přítomnosti.
Scoville publikoval výsledky svého velkého, i když zpackaného experimentu. Dotkl se paměťové tkáně, která svou podstatou nebyla ani spirituální, ani mytická. Paměť byla hmotná. Bylo možné ji přesně označit jako zemi na mapě. Sídlí zde vaše minulost i budoucnost. V mořském koníkovi. Pod kortikálním korálovým útesem. Ve stříbřité rouře jednoho muže.
***
Knihu americké psycholožky Lauren Slaterové nazvanou Pandořina skříňka vydalo nakladatelství Dokořán. Text vybrala redakce Lidových novin.
Lékař zavedl stříbřitou rourku hluboko do Henryho pulzujícího mozku a pak na obou stranách vysál růžovošedou hmotu ve tvaru mořského koníka
Muž s pamětí zakletou v minulosti Mladík jménem Henry trpěl těžkou epilepsií. Psal se rok 1953 a William Scoville z Hartfordské nemocnice nabídl jeho rodině radikální řešení – odstranění „nadbytečné“ části mozku. Scoville, velký příznivec lobotomie, se totiž domníval, že když odejme pacientovi hipokampus, může mu jen prospět. Epilepsie skutečně ustoupila. U pacienta se však objevily poruchy paměti, které zůstaly natrvalo. Na otázky, kolik je mu let, odpovídal 27 (tolik mu bylo před operací). Rozhovory s lidmi si nepamatoval déle než několik minut. Staré vzpomínky Henrymu zůstaly, nové si však neuměl vytvořit.
