Pátek 12. dubna 2024, svátek má Julius
130 let

Lidovky.cz

Odvahou k Tahům a manifestu dada

Česko

Živná půda, ze které vyrůstají současné literární a kulturní časopisy, není – ani přes neustálé bědy vydavatelů – žádné spáleniště. Mimo zavedené a svou čtenářskou obcí očekávané stálice, jako je Host, Revolver Revue či třeba revue Rozrazil, tu od roku 2007 pyšně vystrkuje hlavu i literárněkulturní počin nazvaný Tahy.

Aktuální dvojčíslo 5–6 vzniklo opět v baště Tahů Pardubicích a jeho šéfredaktorem je Petr Poslední.

Deklarovanou ambicí Tahů je publikovat literaturu a stejně tak odborné statě „týkající se východních Čech, ale zaměřit se také na obecnější otázky celonárodní a světové“.

Takže se tam vejde všechno a vybírat můžete podle nálady, trefíte se snad úplně do každé.

Výbušné a plodné nálady zmítaly kupříkladu dadaisty; konečně prostudovat i hutný výňatek z Manifestu dada od Waltera Sernera, a tedy si pořád po těch kavárnách svou vzdělanost jen nevymýšlet, můžete právě díky dada příspěvku v tomto dvojčísle. Příběh veselého a divokého hnutí, sepsaný Radovanem Charvátem, začíná v Čechách: „V lednu roku 1889 se v Nádražní ulici v Karlových Varech v domě zvaném Protěž narodil Walter Eduard Seligmann.“ A o 31 let později tento pán pod jménem Walter Serner sepsal právě Manifest dada. Snad až poté, co se osmělíte v divokých vodách hnutí, je možné bez úhony vskočit do dalšího časopisu, který Tahy ukrývají jako matrjoška matrjošku.

Je to také úctyhodná Historická sociologie, „interdisciplinární časopis“, který literaturu bere „smrtelně vážně“ a je svědectvím, že leccos zdánlivě nemožného podniknout lze, pokud se sami vědci odváží „odvahu neodkládat ve fakultní šatně“.

Časopis si to podle upoutávky na další čísla hodlá vyřídit kromě zbabělosti též s globalizací, modernizací, civilizacionistikou, sociologií a vůbec „spřízněnými oblastmi“. Nezbývá než držet palce a těšit se, že budeme u toho.

Kavárny, ty tiché kavárny Na dada i na časopis vědců, kteří se také musejí někde scházet, navazuje text Naděždy Heinrichové Vídeňská kavárenská literatura, který se zabývá bohémskou partou Wiener Moderne a zmiňuje podstatné osobnosti – novináře Karla Krause, architekta Adolfa Loose a povídkáře Petera Altenberga, který je zde z nejasných důvodů nazván „posledním trubadúrem a obdivovatelem ženské krásy“.

Pro cituplné duše bude ale četba této vynikající stati možná trochu bolestivá. Znáte snad podnik, kde stačí, aby host požádal obsluhu o tužku a papír, a už byl uctivě oslovován „pane spisovateli“? Číšníci též museli hovořit tiše, aby nerušili debaty hostů. Televize ani všelijaká ta rekreační hudba tam také nehřměly.

K dadaistům a zakouřeným kavárnám se výborně hodí i současný literární sborník Zatraceně málo cigaret, kvůli jehož publikaci bylo celkem patnáct autorek a autorů, vesměs studujících lidí, nařčeno recenzentem Lukášem Vavrečkou z „rozervanosti, dekadentních hrátek a historizující stylizace“. Jen tak dál!

Do české minulosti a zcela mimo kavárny zas míří literární historik Ivo Říha textem Kódy české literární stylizace. Zabývá se totiž velkou českou autorkou Karolinou Světlou, mimo jiné i jejími romány Frantina, Nemodlenec či Vesnický román. A z málo známé novely Plevno z roku 1880 vybírá tento burcující citát: „Zanedbáváme svých sadů, vydávajíce je v plen housenkám netečnosti, mrazu lhostejnosti!“ Redaktoři Tahů své čtenáře ale nezanedbávají. Toto dvojčíslo je nabité: k Světlé se hodí stať o spisovatelce Gabriele Preissové, k židli přibijí studie o Rudolfu Medkovi či Bruno Schulzovi.

A k těm přesahům „do světa“ patří zřejmě esej barona Montesquieu z roku 1725: „Četba je nejnevinnějším pobavením lidí, neboť nahrazuje hry, pomlouvačné hovory či prostopášnosti.“

***

Pro cituplné duše bude ale četba této vynikající stati možná trochu bolestivá. Znáte snad podnik, kde stačí, aby host požádal o tužku a papír, a byl oslovován „pane spisovateli“?

Tahy 5–6 Nakladatelství Pavel Mervart, 2010 220 stran

Autor: