Dnes o mimořádné citlivosti zákonodárců vůči sirotkům
Nahlédnete-li do nejstarších pramenů práva, zjistíte, že to byla pravidla stručná a jasná, zpravidla v rozkazovacím způsobu psaná a tresty za jejich porušení byly tvrdé. Co vás ale překvapí, je sociální cítění dávných zákonodárců. Například cizoložství -bylo sice vesměs trestáno nemilosrdně, avšak upadl-li muž do zajetí a v domě manželky nebylo co jíst, směla vstoupit do domu jiného muže a mít s ním i děti. Vrátil-li se zajatý, pak platilo, že žena následuje muže, děti následují otce a především Ač v těch dobách neměli nic, co by se podobalo našemu sociálnímu zabezpečení, na slabší a méně šťastné nezapomínali. Vdovám a sirotkům nesmělo být činěno bezpráví, každý sedmý rok měla být úroda ponechána na polích a vinicích, aby si ji mohli sklidit, mělo jim připadnout i to, co bylo na poli zapomenuto, a totéž platilo i při sklizni oliv a vína. Každý třetí rok pak pro ně měly být z úrody odděleny desátky.
Jednoduše řečeno - vdovám a sirotkům od pradávna právo tak trochu fandilo, stejně jako jim pomáhali i všichni citlivější lidé, kteří správně tušili, že to nemají na tomto světě zrovna lehké.
Uplynula spousta staletí a lidé pro ty slabší a potřebné vymysleli a vytvořili složité systémy všemožného pojištění a jiného zabezpečení. Již dávno to nejsou pravidla jednoduchá, avšak uznání, že dítě bez jednoho z rodičů, či dokonce bez obou, to nemá jednoduché, v lidech zůstalo. Většinou to uznání zůstalo i v právu, a tak asi každý ví, že u nás po mnoho let existují důchody, kterým se říká sirotčí. Ty však v posledních letech utrpěly určité vady na kráse. Vady, které mnohé postihly dost tvrdě, a tak, nevědouce jak dál, psali všude možně a také pánovi, kterému se už deset let říká ombudsman, i když se podle zákona jmenuje jinak. Ten sedl, přečetl, podumal a dospěl k závěru, že chyba není ve zlých úřednících, ale v právu, které zákonodárce zplodil.
A tak poslancům a vládě napsal celkem jednoduché doporučení - aby připravili takovou změnu zákona, která by garantovala nějaký minimální sirotčí důchod nebo jinou dávku i pro ty děti, jejichž rodiče je tím, že se sami nepojistili, případně pojištění neplatili po potřebnou dobu, připravili o jakékoliv zabezpečení. Jistě, neznalost zákona neomlouvá. Kdo z nich věděl či alespoň tušil, že v takovém případě jejich děti nebudou mít nárok na nic, se asi nedovíme. Snad se ale shodneme, že ty děti za to nemohou. Stejně se ombudsman přimluvil i za lidštější výklad práva u dětí, jimž umřeli děda nebo babička, kteří je fakticky živili a starali se o ně místo rodičů, ale podle pojistné matematiky je prý je neživili „převážně“.
Ty návrhy leží na patřičných místech několik let. Každý rok je jejich autor ve své roční zprávě pro sněmovnu připomínal. Když zemřel, všichni politici, bez ohledu na barvu dresu, jeho odchodu litovali, tvářili se smutně a svorně hovořili o velké ztrátě pro veřejný život. Jeho rozumné, slušné a lidské návrhy však oslyšeli - ostatně stejně jako většinu jiných. Jak vidíte, snažím se v tom připomínání pokračovat. Možná by ale pomohla jiná forma. Třeba postavit se na chodník před příslušné budovy a zapět jen mírně upravenou prostonárodní píseň:
Osiřelo dítě o půl druhém létě, když už rozum bralo, na důchod se ptalo.
Upadl-li muž do zajetí a v domě manželky nebylo co jíst, směla vstoupit do domu jiného muže. Vrátil-li se zajatý, neměla pak viny.
O autorovi| PAVEL VARVAŘOVSKÝ veřejný ochránce práv
