Claire Keeganová (1968) je irská povídkářka, autorka zatím dvou knižních souborů, Antarktidy (1999) a Modrých polí (2007). Díky nakladatelství Kniha Zlín a překladu Alice Hyrmanové McElveen se teď můžeme seznámit s částí její tvorby – rozsahem sice malé, ale ověnčené literárními cenami.
Keeganová vyrůstala v katolické rodině na farmě v hrabství Wicklow, na jihovýchodě Irska. V sedmnácti odešla z domova a po několikaletém studiu a pobytu ve Spojených státech se vrátila do Evropy a začala se naplno věnovat psaní. Vystudovala tvůrčí psaní na University of Wales v Cardiffu, kde pak sama učila, poté se vrátila domů. Od vydání Modrých polí bývá označována za největší povídkářský talent v Irsku a za pokračovatelku tradice zosobněné Williamem Trevorem (1928) a Johnem McGahernem (1934–2006).
Keltský tygr Literární tvorba Claire Keeganové spadá do období tzv. „keltského tygra“. V jejím dosavadním životě se odráží typická zkušenost jejích současníků: odchod do emigrace ve „ztracených“ 80. letech; a návrat do vlasti proměněné nadějnými ekonomickými vyhlídkami, v níž nově nabyté kulturní sebevědomí zápasí o nadvládu s konzervativní tradicí.
Z jejích próz se ale o historicky jedinečném osudu jedné irské generace nedočteme skoro nic. Obsahují sice reálie, které je ukotvují v prostoru a čase, srdcem však tíhnou do „minulosti“ podobné mytickému bezčasí.
Život tu určují neměnné přírodní cykly a patriarchální řád katolického venkova, kde každá rebelie končí buď potlačením a kajícným odvoláním, anebo vynuceným odchodem hříšníka. Claire Keeganová napsala též několik amerických povídek, i v nich však zobrazuje zdánlivě věčné vzorce manželských, mileneckých a mezigeneračních vztahů – jen je překládá do amerického idiomu a prostředí.
Muži jsou sobci Irské povídky působí vesměs jako zdařilé nápodoby a variace Trevorových a McGahernových próz. Americké povídky jsou spíš odvarem ze směsi Raymonda Chandlera a Alice Munroové a místy se blíží travestii. Keeganová píše, povrchně vzato, proti katolictví a proti patriarchátu: dalo by se říct na oslavu vší hříšné přirozenosti, zejména té ženské.
Její muži bývají do sebe zahledění sobci, jimž na půdě a majetku záleží víc než na lidech a lásce – pokud to nejsou všehoschopní opilci. Její ženy a dcery dlouhá léta mlčky trpí, než se odhodlají ke vzpouře. A přesto je její způsob vyprávění dál poplatný pojímání lidského osudu typickému pro lidové katolictví a venkovský folklor.
Lidská přirozenost je nahlížena jakoby z perspektivy vesnické vědmy, jako odvěká a neměnná. Vážný, až melodramatický tón sugeruje, že každé vybočení z řádu, ať už lidského, či přírodního, má katastrofální následky. Vše, co se odehraje, musí dávat smysl: v každém větrném poryvu je znamení, každý sen symbolizuje minulé a ohlašuje budoucí.
Konečný smysl vyprávěného se postavám a čtenáři zjevuje v závěrečné pointě, v okamžiku náhlého citového hnutí spjatého s jedinečnou událostí či přírodním úkazem. Vyznění povídek kolísá od sebelítostivého fatalismu ke slastnému ukojení pomstychtivosti ponížených a potupených. Nejméně přesvědčivé jsou epifanie úlevného vysvobození, neboť ke „katolickému“ světu nenabízejí věrohodnou alternativu. Povídky Claire Keeganové zatím nepřinášejí nic nového a chvalozpěvy na ně jsou spíš jen další irská bublina. Snad jako jedinou výjimku zmiňme úvodní povídku Pomalá smrt v bolestech (z roku 2008). Překvapivým humorem a ironií dává tušit, že se autorka pořád ještě hledá. Doufejme, že brzy najde svůj vlastní hlas.
HODNOCENÍ LN
*****
Claire Keeganová:
Modrá pole
Přeložila Alice Hyrmanová
McElveen
Kniha Zlín, Zlín 2009, 175 stran
