Způsob, jakým byla světovému publiku celá aféra naservírována, je neuvěřitelný, a to, že se o ní Kundera dozvěděl z tisku, je velkým selháním toho, čemu se říká slušná žurnalistika. Přečetl jsem si článek, jenž vyvolal skandál, a zůstal jsem ještě více zděšen necitlivostí a bohorovností autorů. Kdyby četli Kunderovy eseje, dozvěděli by se, proč neposkytuje rozhovory, nechodí na konference, nepřebírá ceny, nevrátil se do vlasti a proč je zhrozen ze stavu médií ve světě.
Aby všem bylo jasné, že nejde o žádné dohady autorů článku, píše šéfredaktor o pravdě, která se jim zjevila - jak by jí tedy mohli odolat nebo o ní pochybovat? „My jsme po ní (pravdě) nepátrali, ona se nám z vůle, jejíž původ může být jen metafyzický, zjevila.“ Koho zajímá, co řekne oběť, vše je novinářům jasné a svaté písmo komunistické policie je nezpochybnitelné. Vždyť po tom všem ať si Kundera říká, co chce, stigmatu viny se už nezbaví. (Autoři článku sice píší, že Kunderovi poslali fax, ale z vlastní zkušenosti vím, že jeho fax téměř nikdy nepřijímá.) Dokonce to, že se následně přes ČTK ozval, považují takřka za důkaz jeho viny. Grandiózní.
Zase o jedno patro níž Napsal jsem Milanu Kunderovi, ač jsem váhal, neboť v těžkých chvílích je člověku možná i lépe samotnému, v kruhu rodiny. Vyzval mě však hněv na štvanici, a ne soucit s obětí. Ten Kundera nepotřebuje a nechce. Tak jako vždy, Kundera mi odpověděl okamžitě a kromě jiného napsal: „Udělat na základě jedné lži takovou mezinárodní štvanici, to jsem si myslil, že snad není možné.“
Já nemohu posoudit vinu či nevinu Milana Kundery. Já jen věřím, že je nevinný, ale to je irelevantní. V každém případě způsob naservírování tohoto tragického případu znova snížil úroveň slušnosti o jedno patro. Náklad a sláva však jdou nahoru a v tom je asi také kus metafyziky.
O autorovi| Samuel Abrahám, šéfredaktor časopisu Kritika& Kontext
