O prvním dílu Merlin – Zrození jsem zde již psal, díl druhý Merlin – Grál příliš nového nepřinesl. Jeho největší kvalitou oproti dílu prvnímu je délka: je o dvě hodiny kratší. Což ve vztahu k dění na scéně působilo vzhledem ke čtyřem hodinám dílu prvního úlevně.
Navazovalo se na díl předchozí, takže kdo první čtyři hodiny neviděl, měl mnohem menší šance se v ději zorientovat. I když ani znalost dílu prvního to příliš neusnadňovala. Opět jsme sledovali ne zcela srozumitelně odvyprávěný děj, opět jsme se s hlavními hrdiny artušovských legend ocitli v nádražní hale říznuté kostelem, v níž si cestující čekající na zpožděný vlak krátí dlouhou chvíli hraním Dorstova Merlina, a opět jsme mohli být svědky značné absence imaginace a koncepční důslednosti. Obzvláště bolestivé v rámci inscenace dramatického díla, které je fantaskními archetypálními obrazy dožadujícími se adekvátního ztvárnění přímo nabité. Gombár se s autorovými nároky a rozpoutanou obrazivostí opět vyrovnával nejčastěji tak, že je ignoroval. A to dokonce to té míry, že se mu někam vytratilo i několik podstatných dějových faktů.
Proč nemluvit chvilku maďarsky?
Na inscenaci Merlin – Grál je nejpozoruhodnější, že z ní kamsi postupně zmizí jak grál, tak sám Merlin. A není moc jasné kam. Na začátku sice rytíři kulatého stolu svatý grál hledají a všem na jeho nalezení dost záleží, protože si od mytické relikvie slibují, že zachrání rozpadající se říši krále Artuše. Většina z nich je však neúspěšná, vrací se na hrad Camelot, chvíli se ještě truchlivě čeká, než dorazí zbývající rytíři a pak... Pak se problém grálu najednou přestane řešit, až si člověk začne klást otázku, proč ho s takovým úsilím hledali, když bylo pro ně tak snadné na něj zapomenout. A taky proč se druhý díl jmenuje právě Grál, když je ta rekvizita tak nepodstatná?
A podobně je tomu s Merlinem. Pro toho si v jednu chvíli přijde jeho matka, která se výrazněji objevila pouze na začátku prvního dílu, tedy před dobrými pěti hodinami hracího času. Svede o Merlina dlouhý a otravně nenápaditý souboj se Smrtí, o níž se dozvíme, že je Smrt, hlavně z programu, protože spíš vypadá jako zvláštní „taneční vložka“, jejímž úkolem je z ne zcela jasných důvodů nevýrazně tančit či se všelijak mlčky po scéně pohybovat se soucitným výrazem ve tváři.
A když tu strkanici se Smrtí matka vyhraje, kamsi Merlina odvádí. Není moc čitelné, proč právě jeho matka a kam ho vlastně vede a proč. Není jasné nic, protože jde o symboliku tak hlubokou, že je po jejím smyslu zbytečné pátrat. Navíc si matka s Merlinem z ničeho nic poklábosí maďarsky. Skoro je to ale už jedno, jakou řečí se v té situaci vlastně mluví. Rozumět tomu není tak jako tak.
V Dorstově hře Merlina jednoduše začaruje jedna čarodějnice a je to. Vinou jeho vlastní bláhovosti a selhání. Na Gombára je něco takového asi příliš jednoduché. Něco takového by diváka v chaos totiž uvedlo jen stěží.
Štít imaginace v cestě hledání kouzelného hrnce Neschopnost srozumitelně a poutavě vyprávět příběh a vystavět originální dramatickou situaci se vším všudy z inscenace jen tryská. Stejně jako je patrný nedostatek poučené práce s divadelním znakem znemožňující navázat vztah s publikem. Když se k tomu ještě připojí chuť dělat velké umění, jehož hlavní devízou je neproniknutelné tajemství, už se v tom nevyzná absolutně nikdo. Stejně jako v důvodu, proč se to celé vlastně hraje. Tedy opomeneme-li u českých režisérů poměrně časté sklony ke schopnostmi nepodepřené megalomanii, která jako by byla smyslem sama o sobě.
Poutavých momentů je v inscenaci pomálu. Stejně jako u prvního dílu je dost patrné míjení se s typem Dorstovy antiiluzivní divadelnosti. Takže se na scéně zase psychologizuje, trpí a prožívá, důslednější stylizace či charakterizace postav chybí a deklamace zní hluše. Neobjasní se příliš ani obsazení žen do některých mužských rolí. Snad se chtělo cosi říci k tématu lesbické lásky, ale kdo ví. Scéna, v níž Mordred (Zuzana Onufráková) v cudném přítmí znásilňuje královnu Ginevru (Petra Hřebíčková), ovšem jistou dávku lesbické erotičnosti nepostrádá.
V rozhovoru v programu je režisér Gombár vyzván, aby asocioval, co se mu vybaví, když se řekne Merlin. On tak učiní a říká toto: „Nejednoznačnost, pochybnost, hledání Boha – obhajování i zpochybnění jeho přítomnosti, nastolení řádu v chaosu, neviditelná utopie, ďábelské vlastnosti v člověku, lidské v ďáblovi, vášeň a rozum, beckettovský porod nad hrobem, potřeba ideálu a cíle, předurčení vyvolených, bolest, souvislost všeho se vším, víra jako zdroj síly, víra v zázrak, síla fantazie, štít imaginace, zbabělý člověk, odvážný člověk, člověk pochybující, člověk překvapený a překvapující, černé srdce na dně těla, úzkost, sevření vnitřních svalů, hledání konstant, škleb věčnosti, pokání a lítost, rozčarování, vlastní zaslepenost, smrt jako východisko...“
A takhle nějak ve výsledku působí celá inscenace. Snaží se být o všem, a není o ničem.
Tankred Dorst: Merlin – Grál
Přeložil Vladimír Tomeš.
Režie Dodo Gombár.
Premiéra 11. prosince ve Švandově divadle Praha.
***
Pak se problém grálu najednou přestane řešit, až si člověk začne klást otázku, proč ho s takovým úsilím hledali, když bylo pro ně tak snadné na něj zapomenout
Poutavých momentů je v inscenaci pomálu. Stejně jako u prvního dílu je dost patrné míjení se s typem Dorstovy antiiluzivní divadelnosti. Takže se psychologizuje, trpí a prožívá...
O autorovi| ROMAN SIKORA, Autor je divadelní publicista
