Jedním z citovaných pramenů, který u svého románu Nancy Hustonová uvádí, je i film Der Lebensborn - Pramen života Milana Cieslara, natočený podle scénáře nositele Státní ceny za literaturu Vladimíra Körnera.
Román Rodová znamení se totiž proti proudu času vrací až do doby druhé světové války. Příběh Nancy Hustonové vyprávějí čtyři členové jedné rodiny. Jedná se vždy o šestileté děti, které tak svět nahlížejí v letech 2004, 1982, 1962 a 1944-1945. Co se týče rozhodnutí o tom, že svůj román „dá k dispozici“ šestiletým, nejedná se o nějakou autorčinu povrchní rozmařilost. V šesti letech se jí totiž výrazně změnil život - její rodinu se rozhodla opustit matka.
Nancy Hustonová (1953) se narodila v Calgary. Autorka s irskými kořeny studovala v New Yorku, ale také v Paříži, která jí přirostla k srdci natolik, že už v ní zůstala. Jejím manželem je známý literární vědec Tzvetan Todorov. Debutovala v roce 1981 knihou Goldbergovské variace a od té doby vydala na dvě desítky děl, přičemž se zaměřuje především na - v současnosti obecně velmi rozšířený - polyfonní román.
Své knihy píše francouzsky a anglicky a sama si je také do druhého jazyka překládá. Dosud poslední román Rodová znamení (2006) se rovněž, jak již naznačeno, drží vícehlasého způsobu vyprávění. Autorka za něj získala prestižní francouzské ocenění Prix Femina.
Kořeny zla - matčina výchova Román začíná částí vyprávěnou Solem v roce 2004. Tento americký chytrolín nepatří mezi sympatické postavy, ale jeho part není zanedbatelný. Velmi trefně totiž načrtává současnou Ameriku a při jeho čtení je také až fyzicky nevolno z úporně omezené péče Solovy matky. Nicméně autorka na začátek skutečně nevynesla největší trumf... Nechtěla však patrně zaprvé vyprávět „nudně“ lineárně a zadruhé by pak román negradoval, ale postupně uvadal.
Těžko říci, jestli by se lineárním postupem pak také ještě více nezdůraznilo, že Rodová znamení jsou románem o tom, že (pra)dědové a (pra) babičky měli (mají) daleko zajímavější životní příběh, který jim však jejich potomci nezávidí - a mnohdy je už ani nezajímá. Obvykle je dnes doba druhé světové války už leda tak dobrá jako základ pro oblíbenou počítačovou hru do tuposti rozmazleného vnoučka.
Solův otec Randall také není dvakrát výraznou postavou, ale jeho vyprávění z roku 1982 jej aspoň ukazuje jako sympatického hocha - který se v důsledku matčina výzkumu musí přesunout do Izraele. Jeho matka Sadie totiž bádá a přednáší o zlu, jak říká malý Randall, tedy o holokaustu i Lebensbornu, a to v důsledku minulosti své matky. Sadie tedy zas patří k té generaci, která ač přímo druhou světovou válkou nezasažena se právě jejími důsledky zabývá daleko více než mnozí postižení. Které jméno je mé?
Rodová znamení vrcholí kapitolou vyprávěnou šestiletou Kristinou, vyrůstající v německé rodině. Původně ukrajinské nemluvně jménem Klarysa z rozhodnutí americké komisařky po válce nezamíří zpět za svou matkou - k „rudým“ -, ale je poslána bezdětnému páru do Toronta. Tak vznikne Krissy Kriswatyová, později Erra, proslulá svým zpěvem beze slov, který má samozřejmě kořeny v její vykořeněnosti.
Román působí svou kompozicí možná až příliš technicistně. Navíc někdy autorka pracuje s motivy, které v souvislosti s dětstvím přijdou na mysl hned jako první. Vedle užívání těchto klišé také Nancy Hustonová často nechává své hrdiny promlouvat tuze moudře. Na šestileté děti si jsou schopné nejen až příliš dávat věci do souvislostí, ale také vše výborně formulovat. Je pravda, že Sola se autorka snažila modelovat jako mudrlanta - ale tady zas jako by se zastavila v půli cesty.
Přes tyto dílčí nedostatky jsou Rodová znamení pozoruhodným románem. Možná spíše z důvodů mimoestetických - třeba proto, že si člověk znovu uvědomí, že se stále marně snažíme pochopit nacistické zlo, a vnukové tehdejších obětí už nejenže o této historii často nic nevědí, ale také jejich chování začíná nebezpečně sklouzávat k způsobu, jakým smýšleli árijští „nadlidé“.
HODNOCENÍ LN
****
Nancy Hustonová:
Rodová znamení
Přeložila Alexandra Pflimpflová
Odeon, Praha 2008, 256 stran
