Třicet let po konci druhé světové války vyšla v Maďarsku novela Imreho Kertésze Člověk bez osudu. Bez povšimnutí. Trvalo dvacet let, než se z ní stala čtenářská senzace. O další dekádu později se její autor dočkal Nobelovy ceny za literaturu a kniha sama filmového zpracování. To patří mezi nejlepší kinematografické zachycení holokaustu vůbec.
Člověkem bez osudu je György Köves, syn židovského obchodníka z Budapešti. Ve čtrnácti se ocitne v transportu do Osvětimi, z ní putuje do táborů v Buchenwaldu a Zeitzu. Přežije a vrátí se domů, kde na něj nikdo a nic nečeká a nikdo také není schopen pochopit, čím prošel. Debut(!) režiséra Lajose Koltaie nehledá příběh. Jde tam, kam György, dívá se jeho očima, zachycuje realitu věcně i poeticky zároveň. Před divákem se tak jakoby mimochodem střídají výjevy otřesné, ale často podivuhodným způsobem krásné.
Tok scén je tak plynulý a nenápadný, že si jeden až zpětně uvědomí, jak byla každá z nich nabitá sdělením – často schovaným v pouhém útržku věty, v koutě záběru. Je tu zoufalá víra Židů, že na svém osudu mohli něco změnit, že stačilo přijít někam o pět minut dříve nebo později. Je tu obludná bodrost Maďarů, s níž Židy posunují sem a tam, jako by to bylo v pořádku, a chtějí s nimi šmelit jejich cennosti za vodu. Je tu zkušenější kamarád, který Györgyho v lágru naučí přežít, když ho donutí pečovat o sebe, udržovat si sebevědomí a upnout se k nějaké konkrétní naději.
I Člověk bez osudu obsahuje obrazy ikonické, okamžitě upomínající na holokaust. Brána tábora v Brzezince. Tamní rampa, na níž Mengele třídil nové příchozí. Prkenné baráky s několikapatrovými pryčnami. A nakonec i hromady nahých těl vyhublých na kost s obrovskými černými jámami místo očí. Koltaiův film je však ukazuje jinak, než jsme zvyklí: aniž by je zbavoval jejich hrůzy, nachází v nich i zvláštní poetiku.
Za ní stojí promyšlená výtvarná koncepce kameramana Gyuly Padose a velkorysý rozpočet, který z Člověka bez osudu činí zatím nejdražší maďarský film. Pados postupně tlumí barvy, až obraz zredukuje na odstíny šedé. Konec války pak předznamená červená deka, kterou polomrtvý György dostane na marodce. Lány rozbahněné země, zástupy vlnící se na apelplacu jako klasy ve větru, ploty z ostnatého drátu v dešti – to jsou výjevy, které ve spojení s hudbou Ennia Morriconeho vytvářejí pocit strohé monumentality a tiché krásy.
O kráse ostatně mluví sám György, když zmiňuje svou oblíbenou hodinu před večeří, kdy zapadá slunce a tábor na chvíli přikryje klid a mír. Není to jediný prvek, kterým Člověk bez osudu vyniká nad kánon filmů o holokaustu. Nehledá příběh, místo toho se soustředí na ubíjející rutinu nástupů, práce a šikany: vylíčit pobyt v koncentráku jako sled otravných procedur je rozhodně novum. A jestliže tematicky příbuzné snímky končí osvobozením lágrů spojeneckými armádami, Člověk bez osudu jde dál: předznamenává další perzekuce Židů pod komunistickými režimy a poukazuje na chladné přijetí, s nímž se navrátilci doma setkali.
Zatímco takový Schindlerův seznam se svým hollywoodizovaným podáním představuje ideální pomůcku pro výuku na středních školách, Koltaiův film je dospělejší a komplexnější. Nejen svým dětským viděním událostí připomíná spíše evropské snímky jako Evropa, Evropa, Ivanovo dětství či Jdi a dívej se. I ty však nakonec přeroste takřka neznatelným pocitem smíření a transcendence. Člověk bez osudu dokáže sdělit nesdělitelné.
***
HODNOCENÍ LN Člověk bez osudu (Sorstalanság) Maďarsko 2005 Scénář: Imre Kertész Režie: Lajos Koltai Kamera: Gyula Pados Hrají: Marcell Nagy, Béla Dóra, Bálint Péntek a další Distribuce v ČR: NFA Premiéra: 3. 2. 2009
