Jinak než hrozbami a soustavným připomínáním faktu, že pacient má nějaká práva, lékaře ke změně chování nepřinutíme. Výuka na fakultách se možná změnila, avšak fachmani, kteří dnes vedou i ta sebešpičkovější pracoviště, si připouštějí pacienty zhusta pouze jako tovar. A jako s takovými s nimi i jednají.
Zachraňuje či prodlužuje-li nám lékař život, jsme jako pacienti šťastní a lékaři vděční, nicméně i v téhle situaci je naprosto nepřípustné, aby nám lékař tajil třeba fakt, že po léčbě se už nikdy nevrátíme do stavu před nemocí. Na situaci pacienta jeho informovanost nemění téměř nic, kromě „maličkosti“, že dotyčný tak trochu tuší, jak na tom asi bude po vyléčení a počítá s možnými riziky léčby i případnými následky.
Když se probudíte po operaci s umělou srdeční chlopní, jste rádi, že jste naživu. Nicméně vám třeba před operací nikdo neřekl, že až do smrti budete brát prášky na ředění krve, musíte chodit pravidelně na kontrolní odběry krve a držet dietu, která je vůči srážlivosti krve neutrální.
S těmihle „prkotinami“ vás ale před operací nikdo neseznámil.
Mnozí lékaři berou práva pacientů jako útok na svou autoritu, což je nesmysl. Že se lékaři k pacientům budou muset začít chovat jako k partnerům a nesmějí vystupovat arogantně, zní Českem již od roku 1989. Ukazuje se žel, že bílé pláště slyší až na soudní verdikty a tučné odškodné.
