Středa 28. února 2024, svátek má Lumír
130 let

Lidovky.cz

Pane Bože, obětuji ti své zatracení

Česko

Setkání s knihami Jana Křesadla (1926-1995) bývají rozpačitá. Na jednu stranu jeho prózy obvykle překvapují gejzírem neuvěřitelných nápadů a zvládnutím různých stylů, na stranu druhou až grafomanská umanutost a zaujetí autora vlastním světem vytváří mezi ním a čtenářem distanci. Platí to i o jeho posledním románu Skrytý život Cypriána Belvy z Křesadlovy pozůstalosti.

Tuto knihu napsal jaksi natruc literární kritice. Osočován z toho, že je autorem pornografickým (popisování - mnohdy značně nestandardních - sexuálních praktik patří k jeho „poznávacím značkám“), hájí se v předmluvě tím, že v jeho knihách nejsou až na výjimky vulgarismy. A proto naschvál napíše knihu prošpikovanou pornografickými pasážemi. Ale nebyl by to Křesadlo, kdyby si tak nepřipravil hned trojí vtip: jednak tyto pasáže napsal česky, ale glagolicí, takže je čtenář musí luštit, jednak jejich obsah vždy v dalším textu naznačí a hlavně - nejsou mnohdy tak sprosté, jak autorův úvod sugeruje. Číst Skrytý život je možná dokonce lepší bez těchto částí -představa, co v nich může být, vyvolává větší napětí, než když je poctivě projdeme. Jako by nám Křesadlo naznačoval, že Máchův deník obstojí i tehdy, když nevíme, že Lori „pical dvakrát po sobě“.

Jádro věci

Cyprián Belva přežívá začátkem šedesátých let jako dokumentátor jakéhosi vědeckého Ústavu v komunistickém Československu. Jeho tuctový zjev i katolicky se projevující rodina se třemi dětmi kamuflují tajný a bohatý sexuální život, popisovaný právě glagolicí. Křesadlův nápad je nosný, ale na román nestačí. Autor to ví („začíná to být, přes snahu po rozmanitosti, poněkud stereotypní,“ poznamenává sebekriticky). Dobrodružství Cypriána Belvy jsou opravdu řádně bizarní (spisovatel čerpal ze své praxe psychologa zabývajícího se sexuálními deviacemi), přesto i zde platí, co zpívá Visací zámek: „V těchhle věcech už nikdo nic nevymyslí.“ Román proto dotvářejí různé úvahy (ty však - pro Křesadla typicky -nejsou natolik myšlenkově silné, abychom si je pamatovali). Ostře se pouští do Jakuba Demla, důležitější jsou však jemné štouchance do Grahama Greena. Knihu lze vnímat jako (přiznanou) perzifláž tématu Greenova románu Jádro věci. „Pane Bože, obětuji ti své zatracení,“ pomyslí si v něm major Scobie, když jde v katolickém kostele k přijímání. Kvůli dvojímu vztahu totiž žije v těžkém hříchu a právě po onom přijímání uniká z neřešitelné situace sebevraždou. Cyprián Belva řeší podobný problém, ovšem čecháčkovsky vychytrale. Hostie proměněné v Kristovo tělo tajně schovává. Belva (potažmo autor) jakýmsi negativním způsobem dospívá k Bohu katolické církve: je-li svět kolem nás bizarní, protože nás pudy ženou k provádění neuvěřitelných věcí, možná platí i tak podivná myšlenka, že Bůh existuje a že se při obřadu vtěluje do oplatky. A nebyl by to Křesadlo, aby v závěru knihy neprovedl velký zvrat - osazenstvo Ústavu se odhalí jako satanistická sekta, která chce od Belvy dostat ony ukryté hostie. Představa marxistických (pseudo)vědců, jak za komunismu honí svého kolegu po ulicích, protože potřebují hostii pro černou mši, je opravdu zábavná. Avšak v druhé polovině knihy pokouší Křesadlo čtenářovu trpělivost. Jako by ji chtěl už už dopsat a nezáleželo mu na tom, zda touto prací kvapnou neshodí nakonec celý román. I proto z něj přetrvá rozpačitost zmíněná v úvodu: autor používá příliš mnoho ingrediencí (jakkoliv jsou některé kvalitní) na to, aby mohlo vzniknout silné dílo.

Skrytý život Cypriána Belvy

Jan Křesadlo Vydalo nakladatelství Tartaros, Praha 2007. 240 stran.

Autor: