Tak obhajovala zadrženého chemika Rudolfa Zahradníka jeho manželka
Nejen na bádání za socialismu vzpomíná kvantový chemik a polistopadový šéf Akademie věd Rudolf Zahradník.
Život za socialismu byl šedý. Neudělat si občas veřejnou legraci a nedopustit se čas od času nežalovatelné malé provokace by byl hřích. Naše skupina kvantové chemie (s výjimkou dvou štrébrů) nebyla na výsluní. Mohlo za to jak naše nedostatečné politické uvědomění, tak trvalá vlídná pozornost, které se nám dostávalo ze zahraničí.
V sedmdesátých a osmdesátých letech patřilo k dobrému tónu zahrnovat do přednášky drobnou rozvernou historku. Větší přednáškou, kterou jsem chystal pro Chemický ústav na Albertově, jsem se rozhodl zahájit oznámením, že se v poslední době pronikavě zlepšila pozice naší skupiny, a to nejen v měřítku ústavu. A pokračovat jsem chtěl tím, že si vážíme toho, že dopravní inspektorát souhlasí, aby členové skupiny měli na autě SPZ začínající symbolemMO(nejčastěji používaná zkratka v kvantové chemii značící molekulové orbitaly), a navíc že jsme pro účely teoretické chemie dostali velkou část přízemí krásné budovy „Na Františku“ a že Prezidium Československé akademie věd nechalo vytesat na její zdi emblémy MO. (Na budově prvorepublikového ministerstva obchodu byla totiž ta krásná MO vytesána už před padesáti lety.) Zbývalo to vyfotografovat: tedy nejen emblémy, ale i přelepenou SPZ naší lady zaparkované před ústavem: MO 7777. Ladu jsem už zvládl, a tak zbývalo udělat pár záběrů přízemí ministerstva s dobře viditelnými symboly MO.
Ten den ráno jsem jel s manželkou Milenou vyzvednout její výjezdní doložku, a především předat úplatek; za její doložku jsme dávali láhev martellu. Vše proběhlo hladce a při zpáteční cestě, vyzbrojen fotoaparátem, jsem bez obtíží zaparkoval přímo před ministerstvem (to byla idyla!). Milenu jsem požádal, aby pár minut počkala v autě.
Osvětlení nebylo ideální, udělal jsem pár záběrů a vydal se kolem ctihodné budovy dále za roh a opět jsem udělal pár obrázků. Vtom se ozval dupot těžkých bot a zadýchaný starší muž v šedé uniformě s červenou páskou na levém rukávu se žlutými písmeny ZS, závodní stráž, pravil: „Soudruhu, jste zadržen, půjdete se mnou, fotografujete objekt, který se nesmí fotografovat, to nevíte?“
„Vidíte, to by mě ani ve snu nenapadlo, že se taková pěkná budova nesmí fotografovat.“
A už jsme vcházeli do budovy, soudruh od soudruha sedící ve vrátnici na mne udiveně hleděl a můj soudruh, ještě zadýchaný a očividně rozčílený, hlásil telefonicky šéfovi: „Soudruhu, zadržel jsem soudruha, co s ním mám dělat?“ To mne a nepochybně i jeho nadřízeného soudruha pobavilo; zvláště jeho šéf byl ve svízelné situaci, protože po zmíněné úvodní informaci nemohl mít ani tušení, co soudruh (jako já) spáchal. A pak snad necelou minutu soudruh, který mne zadržel, naslouchal v pozoru a soustředěně šéfovi. Následně pravil: „Posaďte se támhle do rohu a čekejte.“
Za tři či čtyři minuty vešli do prostoru u vrátnice dva pánové, kteří nedělali zvlášť dobrý dojem, ale nevypadali ani hrozivě, ba ani nevlídně. Krátce jsem jim řekl, proč jsem fotografoval a na co diapozitivy potřebuji. Pak mne v klidu a celkem zdvořile poučovali, proč je takové ostražitosti zapotřebí, já je ujistil, že je dobře, že jsou opatrní, avšak dodal jsem, že pevně věřím, že po propuštění si budu moci ještě pár záběrů udělat.
Vtom klid narušil někdo přicházející z venku. Ano, byla to ona, moje žena Milena, které neuniklo, jak jsem byl eskortován. Ve vteřince se zorientovala a pravila: „Pánové, on je většinou hodnej a nezlobí, myslím si však, bude dobře, když si ho tu den dva necháte.“ Usmívala se pod vousy a pánové definitivně ztratili přísnost ve tváři.
Za minutu už jsme odcházeli a Milena si neodpustila jim říci, že ji trochu mrzí, že nebyli na její straně. Před odchodem mne požádali, abych jejich budovu už opravdu nefotografoval. To se ví, všeho moc škodí, a tak jsem už tu krásu nefotografoval.
Vzpomínkovou knihu Rudolfa Zahradníka nazvanou Laboratorní deník vydalo nakladatelství Academia. Text upravila redakce Lidových novin.
