PAŘÍŽ Český premiér Mirek Topolánek si na poslední evropské schůzce vysloužil pověst komika. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy jím byl vždycky.
Žoviální, vtipkující, s výraznou mimikou a smíchem, kterým odměňuje autorské hlášky. Nezklamal ani včera dopoledne pod slunečníky v Elysejském paláci.
Šéf domu a celé Francie si pozval šedesát zahraničních novinářů, aby jim vyložil svoje představy francouzského předsednictví.
Dobrou zprávou bylo, že Sarkozy vynechal didaktický popis priorit a rovnou šel k otázkám, takže nakonec hodina a čtvrt měla od počátku spád.
Špatnou zprávou ale bylo to, že schůzka byla takzvaně mimo záznam, takže vše vyřčené na terase v zadním traktu Elysée muselo zůstat tam a nic obsahového se nesmělo objevit v dnešních novinách. Těžko se vysvětluje nadřízeným a také čtenářům, že máte hodinu se Sarkozym a nenapíšete z toho žádnou zprávu, ve chvíli, kdy se polský prezident staví na zadní s Lisabonskou smlouvou a Sarkozy je tím, kdo to má řešit.
Nicméně malý velký muž naštěstí žádnou průlomovou věc ani neřekl. Nastoupila tak forma válcující obsah - což už se stává Sarkozyho obchodní značkou.
Chvíli není v klidu. Buď seděl na červené empírové židli a nervózně při tom klepal nohama, nebo rychle vstal a začal ve vzduchu energicky gestikulovat, až si jednou mikrofonem málem srazil z nosu letecké zrcadlovky.
Rád prokládá odpovědi kontaktními větami.
Tak třeba při debatě o minimální mzdě ve Francii - „Nedávno jsme se o tom bavili s Carlou...“ - vysvětloval důvody, proč nechce stanovit její výši, a pak se obrátil na tazatele: „Přece nechcete, abych spáchal politickou sebevraždu?! “ Když se nechá strhnout debatou, přechází do hovorové francouzštiny a začne protějšku tykat.
„Počkej, já se k tomu vrátím, nech mě to dokončit,“ reagoval na staršího novináře, který mu skákal do řeči, a zakončil odpověď větou:
„Promiň, ale pokládáš mi hlavu na špalek!“
Když potřebuje, destabilizuje protějšek banální poznámkou -„Není vám tu vedro?“ - a rád zlehčuje vážnější odpovědi hláškami typu „a jsem rád, že jsem to teď řekl a že se mi to povedlo“, případně „teď jsem si vlastně sám položil otázku a i si na ni odpověděl, tak že byste šli?“.
Jinak - klasický Sarkozy: místy s inspirativní analýzou, většinou ale klouzající po povrchu.
A mistr v novém populismu.
Je rozhodně „proti protekcionismu“, ale chce, aby unie „chránila Evropany před globalizací“; Francouzi si musí „zvyknout na volnou ruku trhu“, ale Evropská centrální banka „nemůže být nezávislá na potřebách Francouzů“; a tak dále.
Místy také zazvonila arogance.
Když mu jedna novinářka vytkla, že mu třikrát položila tutéž otázku, a nikdy na ni nedostala odpověď,
Sarkozy s pousmáním odvětil, že to možná „není úplně moje chyba“.
A na dotaz, jestli přebírá část zodpovědnosti za irské NE jakožto autor myšlenky skromnější smlouvy po zamítnuté evropské ústavě, řekl, že samozřejmě přebírá, protože „nakonec já jsem číslo jedna“.
Zábavný, charismatický chlapík? Určitě.
Ale hlavně francouzský prezident.
O autorovi| Kateřina Šafaříková, zvláštní zpravodajka LN ve Francii
