Šel jsem kolem bufetu restaurace U Medvídků, kde je nad pípou televizor. Těsně před koncem fotbalového utkání Chile–Švýcarsko jsem se chtěl podívat, jaký je stav. Vstoupil jsem dovnitř a čumím na bednu. Zezadu se přikradl jakýsi kretén a zadul mi do levého ucha, zničeného z dabingu, podomácku vyrobenou trubkou vuvuzela. Řval jsem na něj jako tur, ale neslyšel jsem, co mi odpovídá. Byl jsem pro tu chvíli hluchý jako Bedřich Smetana a jenom skutečnost, že jsem s sebou neměl notový papír, mi zabránila v rychlém zkomponování symfonické básně Má vlast – plná idiotů. Odezíral jsem, co ten blbeček říká, a z jeho řeči pochopil, že je vyučený trumpetista, absolvent nějaké vojenské hudební školy z Litoměřic. Khaki mozek. Pozor, nezaměňovat se sexy mozkem. Kolik takových pitomečků s troubami zaplaví ochozy našich stadionů? Za podobného zvukového doprovodu už na nezábavnou českou ligu chodit nebude nikdo.
Mistrovství světa v kopané mi tito trubači už zničili. V televizi vystoupil jeden pan profesor přes uši a mluvil o škodlivosti podobné zvukové kulisy nejen pro sluch diváků a hráčů, ale pro psychiku všech zúčastněných. To jste ale, pánové z FIFA, měli vzít v potaz už před šesti lety, když jste mistrovství do JAR umístili. Je jistě dobře ctít mnohovrstevný, barevný folklor v různých zemích, ale snad taky existují nějaké konvence. Například v divadle se lidé vždy po veselé situaci obvykle smějí. Představuji si, že bych hrál v nějaké cizokrajné zemi a po dobrém gagu by všichni v hledišti spustili své přenosné cirkulárky jenom proto, že je to v kraji zvykem. Napsal bych, že mě černý kontinent zklamal, ale neudělám to, aby mě neproklel nějaký černošský šaman. Takové prokletí není žádná legrace. Uvedu příklad. Před čtyřmi lety, 2. září 2006, přinesly Lidové noviny Úhel pohledu pana Přemysla Skály s názvem Dopis Jiřímu Paroubkovi. Autor, který vycházel z osobního setkání s J. P., neboť mu dělal šéfa, jej popsal jako „remcala s bolševickými manýry a muže chorobně bažícího po moci“. V závěru vyslovil tuto prognózu: „Jirko, vsaď se o flašku, že premiérem už nikdy nebudeš.“ Proklatě se trefil. V příštím čísle mu sexy mozek odpověděl a vyčetl pisateli především jeho členství v KSČ. A tam jsem pochopil to strašlivé nebezpečí. Když vás prokleje šaman, nemusí to být v Evropě ještě tak hrozné, ale když vás prokleje komunista, je to definitivní. Opouštěje Lidový dům, odnášel si Jiří Paroubek i lahev slivovice. Pokud byla ta flaška pro vás, pane Přemysle Skálo, tak na zdraví. Vyhrál jste. Vyhráli jsme všichni.
Obě velké strany ovšem dostaly od voličů políček. Prý se chtějí polepšit. Na kongresu Občanské demokratické strany už to vzali vážně. S pražskou ODS bude mít ovšem Petr Nečas ještě „práce jako na kostele“, jak říká s oblibou předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg. Už samotná existence „topky“ může novému vedení strany modrého ptáka vehementně pomoci. Ódéesce je devatenáct let. Je to mladá dívka, řečeno pánským slovníkem „zajíček“. Je to ale zajíc polňák, po několika honech, s mnoha broky v těle.
***
Josefa Klímu dnes zastupuje herec a publicista Michal Pavlata
