Šedivá tmavá plocha s jediným otvorem vlevo dole visí přes celé jeviště a před ní dvě ženy s neochvějným přesvědčením o své pravdě zastávají zcela odlišné postoje k milostnému vztahu mladší z nich a k lásce vůbec. Tak začíná inscenace dramatického textu Gabriely Preissové Její pastorkyňa ve Švandově divadle.
Je to předznamenání převedené na jeviště z pozdějšího autorčina románu na tentýž námět a je příznačné pro celou inscenaci. Neboť v ní jde o postoje postav realizované a sdělené jednáním. Herecká tvorba je si tu vědomá smyslu scénického celku i stylu, jímž se k tomu smyslu míří. Podoba a účinek činů postav a celistvého příběhu jsou budovány na základě podnětů textu mnohovrstevnatě, často protikladně. Kostelnička Apoleny Veldové je pohyblivý, činorodý, energický člověk, v němž pulzuje sice skrývaná, leč stále živá ženská tělesnost; ale přes tuto pozoruhodnou aktivitu prohrává, neboť její postoje jsou zaťatě rigidní. Jana Stryková představí Jenůfu jako silnou osobnost s pevnou vůlí, její držení těla i chůze prozrazují na počátku vášnivou ženskost, která si je jistá svým vítězstvím, aby se kvůli tomu dožila tragické prohry.
Z mužů je překvapivě mužnější Laca Viktora Limra, z jehož pochmurnosti a zarytosti vystupuje hrozivost, která se mění ve skutečnou sílu teprve v okamžiku, kdy se stane oddanou láskou. Matěj Hádek hraje Števu jako rozmazleného synáčka z movité rodiny, jenž je zvyklý dostat, co chce; je skoro hodný politování, když přiznává, že si nemůže vzít matku svého nemanželského synka, protože je nad jeho schopnosti žít s dvěma tak silnými ženami jako Jenůfa a Kostelnička.
To je jádro inscenace, jíž režisér Michal Lang - opíraje se o text Preissové - učinil jeviště místem rozhodování o životě jednáním. Soustředění na tuto základní kvalitu si vyžádalo od herců především úsilí o naplněné vnitřní zaujetí a vedlo k herectví pevných, nelomených a sytých obrysů, které se vyhýbá stylizaci a umělosti, ale nikoliv účinnému divadelnímu gestu. Stvrzují to situace rozvinuté tancem a hudbou, v nichž taneční pohyb i hudebně-pěvecká složka, již složil se smyslem pro sugestivitu výrazu a v poloze přísné funkčnosti sám režisér, spolutvoří vypjatou divadelností situace v duchu inscenace. Současně se tak Lang mohl zbavit sociální i popisující určenosti dobou a prostředím, již text obsahuje (90. léta 19. století na Slovácku), a otevřít naléhavost existenciálního rozměru dramatické situace jako hledání životní opravdovosti.
To neplatí o výtvarné složce. Scéna Marka Cpína, poté, co spadne ona neutrální plocha z úvodu, usiluje - nesporně sugestivně a naléhavě - o symboliku jiného řádu. Kostýmy Ivany Brádkové se pohybují na téže bázi. Sjednocují komplexně postavy a děj jednotnou barevností do umělého znakového konstruktu rovněž symbolického rázu. Nelze říci, že by tyto vizuální složky neměly svou hodnotu. Ale na rozdíl od herectví, které nevnucuje divákům jednoznačnou výpověď, až agresivně vyžadují ještě jiný další výklad přesahující příběh hledání opravdovosti, jenž ústí v jakési prozření. Pro Kostelničku prozření sebezničující, když pochopí, že pravdy, na nichž vystavěla svůj život, ji zavedly k pýše, z níž vyrostl její neodpustitelný čin.
Prozření Jenůfy a Laca - v inscenaci možná až příliš ostentativně vyslovené - naproti tomu objevuje láskyplný vztah jako hlubinu bezpečnosti. Není to happy end ani sentiment, protože toto prozření je motivováno všemi předešlými událostmi, ale je to přece jen překvapivě povzbudivá tónina naděje na šťastný život. Asi i z tohoto důvodu vyzařuje inscenace takové pochopení pro věci bytostně lidské. Jak ukázala premiéra, bude zřejmě především proto mít i divácký ohlas.
HODNOCENÍ LN 4 Gabriela Preissová: Její pastorkyňa
Režie a hudba: Michal Lang Scéna: Marek Cpín Kostýmy: Ivana Brádková Švandovo divadlo, premiéra 12. 1.
