Vlastně se nic nestalo. Tak proč na něj nemůžu zapomenout...
Od cizích si nic neber, říkávala mi babička. Vzpomněla jsem si na ni na zastávce autobusu v jednom městě v Coloradu. Chumelilo a kluk stojící opodál kašlal a kašlal. „Nechceš bonbon proti kašli?“ zeptala jsem se.
„Chci,“ řekl Chris a pak přišlo nespočet pondělí, kdy jsme spolu rituálně navštěvovali restauraci Paisanos a pokaždé si dávali penne gorgonzola, kdy jsme na přírodní jevištní ploše hráli divadlo sami sobě a veverkám, a když se setmělo, stávaly se z nás za svitu hvězd opravdové rockové hvězdy.
Rodiče dětí, kterým jsem dělala au-pair, mi jednou nechali na stole vzkaz: Nepoužívej před dětmi slovo nekňourej. Nezvyšuj hlas. V žádném případě je nesmíš rozplakat. Radši jim povol to, co chtějí. Celá ztrápená hned jsem volala Chrisovi.
Večer jsem čekala u našeho kamene. Najednou na mě vybafl indián. Za bláznivou maskou jsem poznala Chrise. Popadl mě za ruku a plížili jsme se k ohni na mýtině. Začal kolem něj hopsat. V jednu chvíli s vážnou tváří přikřepčil až ke mně. Před očima mi mával papírem. Stačila jsem postřehnout známé: Nebudeš říkat dětem, aby nekňouraly... Odskákal, položil papír na oheň a začal vydával bojovné pokřiky. To už jsem se smíchy nemohla udržet na pařezu.
Nikdy předtím jsem nepoznala podobného člověka. Dokonale chápal moje vnitřní bláznovství. Nikdy jsem si před ním nemusela na nic hrát. Byli jsme jako děti, nadšeni každou maličkostí. Ve svých třiceti letech říkal, že si připadá jako dítě a dospělákem nikdy být nechce. Podobal se své nejoblíbenější postavičce - E. T. Kostnatými prsty jako tykadly doprovázel to své: E. T. domů… A já si připadala jako jeho filmová kamarádka Drew. V pohádkách se člověk zamilovává do princů a do hloupých Honzů, ale ne do E. T. E. T. je kamarád. Ten nejlepší, jakého můžeme mít.
„Je do tebe zamilovaný,“ zlobila mě kamarádka.
„Ne, jsme jenom přátelé,“ říkala jsem, čemu jsem chtěla věřit.
Pak přišel svátek Valentýna. Všichni do oken vylepili srdíčka s nápisy I love you. Brouzdali jsme s Chrisem městem a smáli se tomu. Něco taky vylepíme, napadlo nás. JOE THE SKULL, vyjímal se pak nápis pod černou usmívající se lebkou mezi růžovými ozdobami.
Skončilo mi vízum a Chris musel za prací do Bostonu. Rozloučila jsem se s ním jako s nejmilejším bratrem. Za rok jsem jela do Colorada na pár dní znova. Chrisovi jsem samozřejmě dala vědět. Vůbec se nezměnil. Prošli jsme stará místa, zahráli divadlo veverkám a vzpomínali jsme. Když jsme večer odcházeli z restaurace nasyceni penne gorgonzola, nečekaně mi vyznal lásku. A požádal mě o ruku! Nevěděla jsem, co říct. Jsme přece nejlepší kamarádi, říkala jsem celá v rozpacích a cítila, jak se červenám při vzpomínce, že jsem byla chvíli tajně zamilovaná do jeho kamaráda.
Nechtěla jsem ho zranit, tak jsem ho prosila, ať mi dá čas a odveze mě domů, že jsem unavená. Sotva odjel, volala známá, že se musíme vidět, ať přijdu do baru. Šla jsem, jak jinak, a samozřejmě hned za dveřmi narazila na Chrise. „Aha, unavená,“ řekl tiše a zmizel.
Od té doby jsme si vyměnili dva e-maily, pak už se neozval. Je to už sedm let a není jediný den, kdy bych si na něho nevzpomněla. Několikrát jsem se ho pokoušela kontaktovat, ale nikdy žádná odpověď nepřišla. Nedávno se ozval jeho kamarád. Chris mu v posledním mailu psal, že co nevidět nastoupí k jednotkám v Iráku.
Jen na to nemyslet, nutím se a radši jdu postavit vodu na čaj. Dnes je pondělí, to bych mohla udělat penne gorgonzola, můj Petr je má rád. Sedám si k oknu a pozoruji, jak déšť vytváří velké kaluže, ale po chvíli mi to nedá. Z šuplíku vytahuji už trochu vybledlý obrázek lebky s nápisem JOE THE SKULL, a i když není svátek svatého Valentýna, lepím ji na okno. Ahoj E. T., dívám se skrz ni amyslím na to, jak je těžké potkat někoho, s kým můžeme být takoví, jací opravdu jsme. Slyším klíč v zámku, to bude Petr. Zvedám se, musím udělat penne gorgonzola.
podle příběhu Petry Neumannové napsala Kateřina Volková
