Pinocchia jsem jako dítě četla několikrát a ráda, a přece, když jsem si ho později přečetla italsky, nadchl mě nesrovnatelně víc. Nespravedlivě jsem to svedla na překladatele a dál se tím nezabývala.
Nedávno se však český překlad Pinocchiových dobrodružství dočkal šestého vydání. Přesněji řečeno překlad Marie a Jana Holických pro nakladatelství Albatros. Předtím už vyšel jako Oříškova a poté Nosáčkova dobrodružství. „Oříšek“ byl asi důsledek snahy přeložit panáčkovo jméno (pinocchio znamená italsky piniové semínko). Pozdější překladatelé od této snahy naštěstí upustili.
Pinocchio je znamenitý italský příspěvek do světové pokladnice literatury pro malé i velké děti, kam patří třeba švédská Pipi Dlouhá punčocha, francouzský Malý princ, finští Muminci, anglická Alice (u nás Alenka, což mě osobně, jak jistě pochopíte, už odmalička přinejmenším mrzí) nebo její krajan Medvídek Pú. Za Česko bych s dovolením delegovala Ferdu Mravence.
Dřevěného nezbedu stvořil italský spisovatel a novinář Carlo Lorenzini (pseudonym Collodi je rodiště jeho matky) v roce 1881, když začal psát do novin na pokračování „burattinův příběh“ (burattino znamená maňásek, Pinocchio je marioneta, ale autor buď myslel na přitroublého sluhu Burattina, jednu z postav commedie dell’arte, nebo použil termín nepřesně). Na konci patnácté kapitoly příběh, v lecčems těžící z modelu pikareskních románů, ukončil. Pro ty, kdo knížku nečetli: dřevěný panáček se -poté co opakovaně zarmoutí svého adoptivního otce, nechá si uhořet nohy, prodá slabikář a uteče z domu - dostává na šikmou plochu a nalítne páru vychytralých podvodníků. Ti ho nakonec oběsí na stromě. Collodiho vzkaz malým čtenářům byl jasný: za chyby se platí, milé děti. (A údajně už ho nebavilo Pinocchiovy příhody dál psát.)
Tragický skon prolhané loutky vyvolal nevoli čtenářů, kteří si vynutili pokračování (princip seriálové tvorby fungoval vždy stejně). A tak Collodi nechal oživlého hrdinu prožít spoustu dalších dobrodružství. Nakonec ho dovedl už ne na šibenici, ale ke zmoudření a do dospělosti. I tak totiž můžeme Pinocchiův závěr číst: z bezstarostné loutky se stane zodpovědný chlapec z masa a kostí = z dítěte se stane dospělý. A také: z jedinečného panáčka se stane obyčejný kluk.
Když jsem tedy po dlouhé době zalistovala staronovým českým Pinocchiem, zjistila jsem, že překlad je moc pěkný, ani za těch čtyřicet let nezestárl (vytkla bych mu snad jen Tramtárii, do které Pinocchio s kamarádem Kahánkem potají uteče, protože nejde ani tak o zemi vzdálenou, spíš o jakousi Kratochvíli, zemi her a radovánek). Jak jsem si tak knihu prohlížela, uvědomila jsem si, co mi četbu kazilo: ilustrace. A je to venku, i za cenu, že rozzlobím všechny příznivce okatých chlapečků a holčiček a pejsků a kočiček Heleny Zmatlíkové. Mně totiž ten její Pinocchio nějak splynul s dětmi z Bullerbynu (schválně se podívejte, když se z něj stane chlapec, vypadá z profilu skoro jako Lasse), ba co horšího: splynul i s Honzíkovou cestou, kterou jsem neměla ráda, protože jsem nějak nepochopila zápletku. Pinocchia se sice už dávno předtím zmocnilo studio Walta Disneyho a dokonale prosvětlilo temnou atmosféru jeho příhod (ale také si ho zahrál padesátník Roberto Benigni), jenže knížka není film.
Pinocchiova dobrodružství začínají slovy: „Byl jednou...,jeden král!‘... Kdepak, děti, neuhádly jste. Byl jednou jeden kus dřeva...“ Jsou vyprávěna s jemnou ironií a statečně se vzpírají jednoznačnosti. Nepotřebují nový překlad, ale zasloužila by si nové ilustrace.
***
Pinocchio se dostává na šikmou plochu a nalítne páru podvodníků. Ti ho oběsí na stromě. Za chyby se platí, milé děti.
O autorovi| Alice Flemrová překladatelka
