KUNDÚZ „Dej mi úplatek, jinak tě to dříví nenechám posekat,“ křičí úředník na chudého venkovana. „Ale já nemám ani floka,“ brání se prošedivělý vousáč. „Tak se domluv se svým sousedem, ten má přece pár vlastních stromů, třeba ti nějaký přenechá,“ zubí se nafoukaný úředník.
Tento „korupční“ dialog naštěstí nebyl skutečný, ale pouze modelový - šlo o hraní rolí v rámci projektu „Lidé pro životní prostředí - životní prostředí pro lidi“, který na severu Afghánistánu uskutečňuje společnost Člověk v tísni ve spolupráci s německou nevládní organizací Welthungerhilfe. Vesničané se účastnili workshopu zaměřeného na úsporu energie. Při práci ve skupině se dopočítali, že na topení padne třetina veškerých příjmů domácnosti.
Pomocí experimentů s modelem domu se školitel snažil účastníky přesvědčit o tom, že izolovat domy se vyplatí. Vesničané před modelem klečeli a téměř to vypadalo, jako by se směrem k teploměru v něm zasazeném modlili. Po workshopu následovala praktická ukázka, kdy se v každé cílové ulici zateplily dvě budovy.
Lidé se báli daní za stromy Hlavním topivem je v Afghánistánu dřevo. Lidé si ho musí buď draze kupovat, nebo kácet, což se negativně podepisuje na stavu lesů. Podle nejčerstvějších odhadů lesy tvoří pouze půl procenta rozlohy země, zatímco ještě v roce 1980 rostly na více než třech procentech území.
Severní Afghánistán, ostatně jako naprostá většina země, je sužován odlesňováním a dezertifikací (rozšiřováním pouští). „Pomáhají“ tomu i nejrůznější fámy.
„Za prosovětské vlády se rozšířilo, že bude uvalena nová daň na každý strom. Lidé pak samozřejmě všechny stromy na svých soukromých pozemcích raději pokáceli,“ vysvětluje Tojiddin Rahimov, koordinátor projektu a zemědělský expert z Tádžikistánu.
K odlesňování nemalou měrou přispěly i dekády občanských válek. „O zalesňování se u nás ve vsi snažili už komunisté. Vysázeli stromky na pozemek, přes který jsme hnali dobytek na pastvu. Báli jsme se, že by je naše krávy a kozy zničily, a my bychom pak za to byli popotahováni, tak jsme raději všechny stromky vytahali,“ vzpomíná starý bezzubý dědeček v centru vesnice Čál ve stejnojmenném okresu.
K sazenicím dostanou osivo Podobnému problému se snaží projekt vyhnout tím, že stromky se vysazují pouze na soukromých pozemcích. Pokud zájemci na pětině svých pozemků vysází sazenice pistácií, tak dostanou výnosnější a odolnější osivo, díky kterému na zbytku vypěstují to samé, co by jinak vypěstovali na veškeré půdě.
Pistácie je původní dřevinou v suchých oblastech severního Afghánistánu. Její výhodou oproti jalovcům nebo borovicím, dalším původním stromům, jsou v Afghánistánu velmi oblíbené oříšky, které se dají dobře zpeněžit.
Pokračování na straně II Pistácie vrací...
Dokončení ze strany I
Proto je jednodušší přesvědčit Afghánce o obnově právě pistáciových lesů. Pokud má strom ideální podmínky, dá se první úroda očekávat po pěti letech.
Místní lidé vztah ke stromům bohužel ztratili. Loni se proto v rámci projektu rozjela kampaň, kdy za každý strom, který přežije rok, dostane ten, kdo ho vysadil, pět afghání, tedy asi dvě koruny.
Většina takto vypěstovaných stromů byly topoly. Ty mají hned několik pozitivních efektů na zbytky místních lesů. Listí se dá používat jako krmivo pro dobytek a ten potom tolik neplundruje náletové stromky a nepřispívá k půdní erozi. Topolovým dřívím se i topí, i když jeho výhřevnost není tak dobrá jako u původních lesních dřevin. „Jakékoliv, byť sebemenší, snížení spotřeby dřeva z lesů je lepší než nic,“ říká k tomu Hoshang, afghánský manažer projektu.
O autorovi| PETR DRBOHLAV, Autor je pracovníkem mise společnosti Člověk v tísni v Afghánistánu
