Pátek 3. prosince 2021, svátek má Svatoslav
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Po kolejích kolem Česka

Česko

Fotografický deník bezmála čtyř tisíc kilometrů po kolejích okolo republiky. Deset dnů nonstop pohraničím českými vlaky. Stačí si přisednout a poslouchat příběhy. Lidé vám ve vlaku někdy řeknou úplně všechno.

Den první. 10. 10., úterý Vyrazili jsme, každý 20 kg na zádech a 13 kg ve velké tašce, kde máme kameru, dva foťáky, notebook a GPS. On-line kolem republiky ještě nikdo nejel. Mít možnost popsat všechny příběhy v bezprostřední atmosféře a alespoň zčásti je hned někomu dodat v nás vzbuzuje zvědavost. Daleko zajímavější je ale propast mezi technikou a způsobem cestování.

Jako malej kluk jsem s babičkou jezdil vlakem trasu Krásná Lípa - Panský - Zahrady u Rumburka a občas jsem se vnutil do kokpitu k magickému zelenému knoflíku: „Budu ti říkat, kde všude budeš houkat,“ říkal strojvůdce a já houkal. Koleje vedly kolem zadní části naší zahrady, a tak když o sobě dával motorák vědět, měl jsem tři minuty na to, abych proběhl domem, zahradou a vylezl na třešni, kde jsem mu mohl zamávat a on mi houkáním odpověděl. Ani netuším, kdy jsem přestal o tuhle formu komunikace stát, ale i když s věkem odešla, fascinace vlaky zůstala. Do Prahy dojíždím denně Turnovákem a zdaleka bych za posledních dvanáct let nepřečetl tolik knih, kdyby nebylo vlaků.

Dnes mi Radek sdělil, že projíždíme všemi místy, kde žijí vrahové, s nimiž dělal své slavné investigativní reportáže. Vzpomněl jsem si na prastrýčka Standu, který je vášnivý rybář, takže nestíhá zorganizovat pro tetu Hildu rodinný program už 50 let. Jednou ho přinutila, aby vymyslel dovolenou, ale jelo se kolem rybníků. Strýček vyvezl rodinu na zámek či hrad, zaplatil vstupné, a sám šel chytat ryby, což teta nevěděla. Když to třetí den prasklo, týden se s ním rozváděla, než se udobřili. S Radkem se rozvést nemůžu nejen proto, že o vrazích vím.

Cestou k Hranicím vidíme z okna nekonečné nivy, prostor a krajinu nezastavěnou domy. Po hodině se mění i plynutí času a napětí, které se nás drželo ve městě, už docela opadává. Když otevřeme okno, kupé okamžitě nasákne podzimní vůní... Je už zetlelá, fytoncidní jehličím a světlo nejlepší z roku. Od stanice Hranice je to dva kilometry k těm státním... Pokladna je zrušená už přes šest let a staniční budova se hroutí. Noc v Tachově a čekání na ranní spoj lze přežít v nonstop baru naproti nádraží. Čekárna je zavřená údajně kvůli bezdomovcům a nepomůže ani to, že jako bezdomovci nevypadáme, což dispečerka při pohledu na nás uznala. Tachovští jsou milí lidé, mají tu hezké barmanky, které mezi hraním šipek starostlivě obcházejí stoly a dolévají potřebný mok, v našem případě vodku, kterou ředíme zázvorovou limonádou.

Vzbuzujeme důvěru, až se jeden štamgast osmělí a pochlubí, že zapíjí úspěšný rybolov. Když se ho ptáme, co chytil, dlouze šmodrchá vlasce slov, až olůvkem nahodí klíčovou informaci: „Toho kaprakusa jsem vlastně dostal... “ Bezčasí 2. den - 11. 10., středa Některé cestopisy se mi zadřely do hlavy asi definitivně. Proces cestování v nich sice naplňuje žánrovou formu, ale pozorné vidění nabízí krajiny daleko lákavější. Mezi tyhle knihy patří: Ettore Biocca (Sama mezi Indiány), Heinrich Harrer (Sedm let v Tibetu, Návrat do Tibetu) a vše od Eskymo Welzla. Na okružní cestu vlakem jsem se vydal pod dojmem Bašóovy Cesty do vnitrozemí.

Bagáž nám začíná těžknout stále víc a na vině je hlavně nevyspalost. Beze spánku už funguju 26 hodin a s každou další vlnou únavy, kterou překonám, se stávám nebezpečně aktivnější. Rychlé střídání energií mne pak uvádí do stavu, kdy sleduji sám sebe odosobněně a nejsem minulostí ani budoucností. Jindy tak pracně dosahované bytí v TEĎ začíná brzy fungovat i na okolí. Dostáváme se do zapovězených částí vlaků a lidé jsou více otevření.

Ještě za tmy přijíždíme do Bělé nad Radbuzou, kde Radek prožil dětství, a jeho nostalgické vyprávění o prosluněných prázdninách na chvilku zaplaší lezavou zimu. Na nádraží už stojí první mátožné postavy a v jeden moment nás okřikuje jakási paní: „Nemůžete být chvíli zticha, vzbudíte nám dítě!“ Paní stojí u lavičky s plastovým košem, který je po okraj vyskládaný prádlem a na naše zmatené pohledy odhrnuje vrchní vrstvu, pod kterou se objeví malá hlavička kojence. „My jsme nevěděli, že se tu vozí kojenci v koších na prádlo,“ opáčíme místo omluvy, ale hned se pouštíme do řeči. Paní jede s dcerou a vnoučetem na kontrolu k lékaři, jejich finanční poměry jim zatím nedovolují pořídit kočárek, chlap, co otěhotněl dceru, pláchnul, ta je teď nezaměstnaná a ona to musí všechno táhnout z platu školní kuchařky. Někdy je dobré od druhých vědět, že je vlastně hej.

Radek je až po uši ve hře na reportéra. Chůzičkou se blíží ke kameře a sugestivně blábolí svou tývýštinou. Jsme v Domažlicích, kde máme poměrně čas, a tak nevíme, co dělat roupama. Naštěstí tu místní novináři prodávají Chodský hrad za 75 milionů, takže Radek „mapuje pozadí“ fiktivního prodeje hradu. Jde jako vždy o celospolečenské téma lhostejnosti k nejbližšímu okolí. Obří plakáty realitky odkazují na mobil, který mají u sebe novináři sedící opodál u kašny. Nejbouřlivější reakcí občanů je prý výměna udivených pohledů... Ha!

Socreálné nádraží v Klatovech připomíná katafalk, takže vzniká dojem, že ti, co odjíždějí, odcházejí navždy. Nefunguje tu žádná nádražní restaurace a nejbližší hospoda je od nádraží notný kus cesty. Objevil ji pro nás klatovský Milan, opotřebovaný životem Na Bouchalce, jak se čtvrtá cenová jmenuje. U pivka se Milan rozpovídal o plesnivém borůvčí na Šumavě a dnešním fotbalu Česko-Irsko, což Radka uhranulo. Do Železné Rudy jsme nemohli dojet, protože se trať opravovala, vlak končil na Špičáku, zato jsme si dnes trasu protáhli do Furth in Waldu. Když jsme dorazili večer do Strakonic, sehnali jsme i tolik potřebný nocleh. Poprvé v životě jsem projevil zájem o fotbal a dokoukal ho ve Strakonické hospodě celý. Radek z něj byl otrávený... Prý jsme neměli to správné nasazení.

Pokračování na straně II

Dokončení ze strany I

Hledání knihy 3. den - 12. 10., čtvrtek Je letní pátek roku 2001, nastupuju na Hlavním nádraží do Turnováku. Těším se z konce pracovního týdne, a že zas ve vlaku učtu kus z knihy Rudolfa Vrby (Utekl jsem z Osvětimi). Než se ale začtu upoutá mne na peroně postava starce, který vypadá jako spisovatel Hermann Hesse. Intelektuálské brýle, švihácké oblečení a la 30. léta a historicky přežitý účes „do ztracena“. Když nastoupí do „mé“ soupravy, vynoří se z podchodu hejno mladých lidí, kteří se výběrem oblečení nápadně hodí k muži. Naskočí do vlaku, drc a vlak se rozjede. Skutečně k němu patří a oslovují ho Vůdče(!). Po chvilce je jasné, že jsem se nedobrovolně vydal na cestu s jádrem ultrapravicové Vlastenecké fronty. Jsou bezprostřední a netají se tím, že mají své kanceláře, sponzory a jiný pohled na svět. „Vůdce“ má připravený referát o šéfovi koncentračního tábora v Osvětimi Hössovi a na chystané slavnosti v severních Čechách chce náceži nalít čistého vína. Ze 45 minut dlouhé jízdy vlakem se stává hodinu a půl dlouhé absurdní divadlo. Na každé stanici, kterou vlak projíždí, totiž nastupuje policie a nácky legitimuje. Každá z provedených „kontrol“ probíhá v žertovném duchu s rysy jakéhosi bizarního spiklenectví. Neučet jsem z knihy ani řádek, ale posloužila mi jako psychický štít, který trčel titulním hřbetem do prostoru.

Knihy se na cestě ukázaly jako zbytečná přítěž. Neustálá proměna krajiny za oknem vlaku si vyžaduje klidnou pozornost a cestující zase dobře nahradí vzruchuplnou literaturu. Na nic jsou dokonce i potraviny navíc... Nádražní hospody nebo přilehlé krámky jsou takřka všude, a tak se nestane, že padáte žízní nebo hlady. Nejvíc chybí odpočinek, tedy když jedete sám nebo ve dvou.

Po čtyřhodinovém spánku ve Strakonicích začíná den svítáním ve Volarech. Je teplý podzim a nic nepřipomíná blížící se zimu. Fotím dvě starší ženy na lavičce, patrně matku s dcerou, což se ukáže jako omyl. Dvě kamarádky k nám ve vlaku přisedají a během půlhodiny z nás vysoukají celý soukromý život. Když zjistí, že jsme oba rozvedení, podlehnou mateřskému pudu a začnou o nás pečovat. Dávají nám tipy na výlety, pohodlné a levné ubytování a v Novém Údolí nás seznamují s pánem, který provozuje místní penzion. Loučíme se až v nádražním bistru Černý Kříž, kde za nás platí pivko.

Na trati jsme už několikrát vlakem vystoupali do nejvyšších nadmořských výšek. Kubova Huť má 905 metrů n m. a Nové Údolí je nad hranicí 800metrů. Fascinují nás bělostné kmeny mohutných jehličnanů, všudypřítomné krajky lišejníků a narkoticky čistý vzduch.

Tahle poslední věta mi připomíná blábolismy pod fotografiemi z knihy Naše pralesy, která vyšla v 50. letech v Orbisu: 1) Osvobozená voda.

2) Předjaří nastupuje k nezadržitelnému útoku... 3) Koncové buňky kořenů pronikají vlhkou půdu jak pneumatické vrtačky... 4) Pod lahodnou formou listů je skryta laboratoř, která se snadností, chemikovi nedostupnou, vyrábí sloučeniny nezbytné k životu a růstu.

5) Z nich se staví buňka za buňkou, list za listem, noví a noví jedinci širokým proudem, jako by je chrlil stroj. 6) Staletý strom si tu lakotně střeží svůj prostor, vydobytý těžkým zápasem.

7) Zmlkly přejemné zvuky pracujících buněk, jež tvořily letní symfonii letního ticha.

Celý den se smrskl na jediné slovo: Šumava. Končíme v předstihu v Jindřichově Hradci, a to i přesto, že nám v Českých Budějovicích ujede vlak. Výpravčí Michal se nad námi slituje a nechává nás přespat v místní čekárně. Zároveň nás ale nepotěší zprávou, že jsou v celém kraji výluky. Nechybělo mnoho k nočnímu bonusu a společnost nám mohly dělat dvě mladé turistky. Radek je ale vylekal svým chladem a entuziasmem pro GPS souřadnice. Do rána se mi pak svěřoval, jak je opuštěný a sám... V slzách jsme usínali.

***

KNIHOVNIČKA LN Každý den přinášíme ukázky z knih na trhu, které stojí za to v létě číst

Martin Langer Cesta kolem Vydal: Labyrint 112 stran, cena 225 Kč V pondělí: Mých devadesát let

Blogera připravil lajdáctvím o nohu, další zranil. Za nehodu dostal podmínku

Premium S podmínkou na pět let odešel od soudu čtyřiačtyřicetiletý Moldavan. V červenci 2019 způsobil na obchvatu Chrudimi...

Přes víkend zemřou všichni z JIP. Sestra vypráví o práci v době covidu

Premium Markéta Svobodová, hlavní sestra z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, stojí spolu s dalšími šesti kolegyněmi z...

Android Auto a CarPlay v každém autě. Poradíme vám, jak na to

Premium Chcete používat oblíbenou navigační aplikaci na displeji v autě místo telefonu? Přečtěte si, jak to udělat a neutratit...

Vyhrajte stylový kabátek pro holčičku nebo bundu pro chlapečka
Vyhrajte stylový kabátek pro holčičku nebo bundu pro chlapečka

Udělejte doma dětem předčasného Ježíška. V naší soutěži můžete vyhrát luxusní bundičku od nové české značky NAX. Stačí pouze odpovědět na soutěžní...

Mohlo by vás zajímat