Nestává se často, že v dnešním česko-slovenském prostoru vznikne film tak klasicky vystavěný, poctivě natočený a neokázale tradiční jako Pokoj v duši. Když se taková „popelka“ stane diváckým hitem a neztratí se na festivalech, je to téměř zázrak.
Pokoj v duši natočil Slovák Vladimír Balko podle scénáře Čecha Jiřího Křižana. Přestože Křižan svůj text vybudoval podle žánrových pravidel amerických westernů, do slovenských reálií sedne přesně. Zas takové překvapení to není: před deseti lety dokázal v Je třeba zabít Sekala western přenést do české vesnice za protektorátu.
Do vesnice, kde každý vidí každému do talíře, je zasazený i Pokoj v duši. Po pěti letech v kriminále za krádeže se do ní vrací Tóno. Chce sekat dobrotu, ale práci mu nikdo nedá a nátlak bývalého komplice Štefana, aby s ním rozjel další kšeft, se stupňuje. Manželka se mu odcizila, s malým synkem se teprve pokouší sblížit, přátelé z dětství mu nepomůžou... Tóno se ocitne mezi několika mlýnskými kameny najednou, a z vesnice sevřené mezi strmými kopci nemá kam utéct.
Hrozba jako bouřkový mrak Publikum se o Tónovi dozvídá pomalu a z náznaků. Balko s Křižanem nevodí diváka za ručičku: nechávají ho, aby si věci přebral sám. Zároveň mu od začátku na ramena nakládají pocit nejasné hrozby, který plynule přejde v napínavé tušení nejhoršího.
Mezitím je dost času na drobnokresbu lidí i prostředí. Film se odehrává na Horehroní, kde se žije „postaru“ i po vstupu do EU. V drsnokrásné krajině pořád vládne patriarchát, kdo nepytlačí, není chlap, a kdo nechlastá, už vůbec ne. Balko s kameramanem Martinem Štrbou situaci dokreslují neveselými žánrovými obrázky z cikánské osady, úřadu práce, věčně plné putyky a rezivějícího nádražíčka.
V takových podmínkách se jako ryby ve vodě pohybují podvodníčci, kteří se „vypracovali“ k podvodům za miliony eur. Ať už jde o lidi, kteří před rokem 1989 seděli ve straně, nebo o jejich pilné učedníky, společná je jim nízkost a mentalita chmatáků.
Do této situace se Tóno navrátí a snaha uchovat si v ní rovná záda a úctu k sobě ho paradoxně vede jen dál do bahna. Ústřední paradox a dramatičnost Pokoje v duši spočívají v tom, že jediný vnitřně poctivý člověk mezi lumpy a budižkničemy je ten samý jediný, kdo šel symbolicky za hříchy celé vesnice sedět.
Tóno, chlap rozežíraný pochybnostmi zaživa, našel dokonalého představitele v málo známém Attilovi Mokošovi. Vynikající je i Roman Luknár coby Štefan - navenek rovina chlap s upřímnou tváří, uvnitř zákeřný hajzl.
Kombinace baladické atmosféry s westernovou nevyhnutelností filmu nakonec skvěle sedne: vždyť na slovenské vesnici v 21. století můžou vládnout podobně divoké poměry jako na americkém Západě před dvěma sty lety. Některé věci a povahy se bohužel nemění.
Změnou k lepšímu je naopak fakt, že se na Slovensku zase točí dobré filmy. Když Pokoj v duši na plátně v doprovodu stejnojmenného hitu Jany Kirschner skončí, může se divák bouřit proti konci, ale v duchu ví, že na tom příběhu nešlo změnit ani slovo. Odměnou mu pak není „pokoj v duši“, nýbrž zneklidňující vědomí pravdivosti toho, co právě viděl. Takové, jaké vyburcovávají ty nejlepší tragédie.
***
HODNOCENÍ LN
*****
Pokoj v duši
Slovensko 2009
Scénář: Jiří Křižan
Režie: Vladimír Balko
Kamera: Martin Štrba
Hudba: Michal Lorenc
Hrají: Attila Mokoš, Roman
Luknár, Helena Krajčiová, Robert
Wieckiewicz a další
Distribuce v ČR: Intersonic
Premiéra: 16. 7. 2009
lidovky.cz Videoklip Jany Kirschner najdete na www.lidovky.cz/kultura
