Tak si to shrneme. Uxbalovi je něco přes čtyřicet a zbývá mu jen pár měsíců života. Má rakovinu prostaty – a taky věčně sjetou manželku, která mu zahýbá s bratrem, minulost feťáka, práci za hranicí zákona a trvalé bydliště v olezlém kamrlíku v té nejhnusnější části Barcelony, kde se snaží vychovávat synka a dcerku. Zkusit od téhle výchozí situace vyprávět příběh je téměř umělecká sebevražda – tím spíš, že režiséru Iňárrituovi zoufale chybí jeho druhdy dvorní scenárista Guillermo Arriaga, s nímž se filmař ve zlém rozešel po jejich třetím snímku Babel.
Snímky této autorské dvojice měly od filmu Amores perros – Láska je kurva sestupnou tendenci. V slaboučkém Babelu se téma odcizenosti v dnešním globalizovaném světě demonstrovalo prostřednictvím natolik upachtěných postav, jako je hluchoněmá dospívající sexuálně frustrovaná Japonka, jejíž matka nedávno spáchala sebevraždu. Přesto je třeba Arriagu zpětně aspoň trochu rehabilitovat: ať už si o jeho scénářích pro Iňárritua myslíme cokoliv, držely aspoň nějak pohromadě. Režisérova novinka Biutiful je však pouhým sledem samoúčelného utrpení a estetizované ošklivosti.
Okázalé chátrání Za dvě a půl hodiny se toho ve filmu stane jen naprosté minimum. Uxbal chodí po městě, pomáhá koordinovat síť kšeftů, do které jsou zapleteni vykořisťovaní ilegální přistěhovalci, hádá se s manželkou, snaží se svým dětem budovat lepší život a mezitím okázale chátrá. Poněkud okázalý je i vedlejší motiv spočívající v tom, že Uxbal umí komunikovat s dušemi nedávno zemřelých lidí.
Aby se vůbec něco dělo, způsobí ušlechtilý hrdina nechtěně a v dobré víře tragédii ve skupině zotročených Číňanů. Za tu se pak kaje a hledá vykoupení. O co líp ale podobné téma zpracoval právě Arriaga ve scénáři k neprávem opomenutému snímku Tři pohřby...
Nadbytečný je také vypravěčský rámec, spočívající v Uxbalově snovém setkání s jeho nikdy nepoznaným, dávno mrtvým otcem. Postava otce poslouží alespoň k jedné z mála silných scén, v níž muž svého zesnulého rodiče poprvé spatří až ve chvíli, kdy sám umírá a kdy je mu o mnoho víc let, než kolika se jeho otec kdy dožil. Pro diváka to je však příliš málo a příliš pozdě.
Biutiful je ukázkovým příkladem bezzubého festivalového kýče, který dojímá poroty po celém světě. Nabízí témata, nad nimiž lze s účastí pokývat hlavou a pak o nich hlubokomyslně konverzovat nad sklenkou sektu. Vychválíme syrovou, kvazidokumentární kameru? Její snímání otřískaných zdí, ulepených umakartových kuchyní a pořád stejných komínů začne velmi brzo nudit. Nebo herecký výkon Javiera Bardema v hlavní roli? Paradox, že tenhle jistě dobrý herec dnes může být na stránkách médií oslavován za ztvárnění postavy ubohé oběti společnosti a zároveň s Penélope Cruz vyhlašován za nejkrásnější pár planety, je stejným projevem globalizace jako ty, jež se Biutiful tak snaží odhalovat.
Sázka na jistotu Biutiful soutěžilo o Zlatou palmu na loňském festivalu v Cannes, kde za své herectví došel ocenění právě Bardem. Ten je nyní nominovaný i na Oscara. Do nejužších nominací na ceny Americké filmové akademie za nejlepší neanglicky mluvený snímek pronikl i Iňárrituův film. Bylo by divu, kdyby nevyhrál, což si myslí i bookmakeři, kteří na něj nasadili nejnižší kurz.
I kýč může být nadnárodní, stejně jako korporace. Že Iňárritu k tomuhle druhu kýče inklinuje, je evidentní nejpozději právě od Babelu, rozklenutého mezi americko-mexickým pohraničím, Marokem a Japonskem. Do Biutiful, kde jde všechno od desíti k pěti ještě svévolněji než v režisérových předchozích filmech, Iňárritu nechtěně vsunul výhružnou pointu, týkající se jeho další tvorby: bude hůř.
***
Biutiful
Španělsko / Mexiko 2010 Režie: Alejandro González Iňárritu Hrají: Javier Bardem, Maricel Álvarez, Blanca Portillo a další
