Je dobré i děsivé, že sbírka takto angažovaných textů se objevuje v roce, který Václav Bělohradský zděšeně nazývá chmurným rokem plíživého „autoritatismu“. A Weiss svou útočně kazatelskou poezií míří přesně: přímo do chřtánu postkomunismu, komunismu a vůbec všech -ismů, které flagelantsky a nesmyslně lepíme na vlastní pošetilost a zmatky. Jako by nás snad rozmazaně tupecké ideologické nálepky měly vyjmout z odpovědnosti za stav věcí. Jako by nás vědomá zaslepenost měla snad spasit.
Básník Weiss je ve sbírce štěkavý, nemilosrdný, nepříjemně doslovný a vždy glosátorský. Skoro by se nabízelo dodat, že na úkor poezie samé – ale ejhle, ono tomu tak není, snad až na pár kratších, spíše novinových glos. Čím to? Weiss má zjevně vypsaný, divišovsky běsný, a přitom svébytný rukopis. A ač mu jde především o to, co psát, ví – jsa literárně poučen – i jak psát. Totiž jak psát, abychom tuhle poezii vnímali především jako výzvu k možná drásavému, častěji ale přece jen ironicky běsnému postoji a sebezpytu. A jako by měl neustále na paměti: estetika ať jde stranou, nemáme už na vybranou!
Tak třeba v básni Skončila druhá světová válka. V tom textu o nacismu je všechno o zlu společnosti, která se nedokáže ohlédnout zpátky. Jenže ouha – ono se to zlo neodehrává v Německu, ale u nás, a ačkoliv to zůstane do konce textu nevysloveno, trčí z ní obraz všech českých vypečených důchodců, bývalých papalášů a jejich zbohatlických synků jako rezatý hřeb z rozbité rakve. Snad by to šlo napsat ještě jinak: Tomáš Weiss ve své apokalyptické scifi-poezii popisuje mrazivou skutečnost, která už dávno nastala.
***
Tomáš Weiss: Postkomunismus: záškrt Vydalo nakladatelství Za tratí, 40 stran
