Před chvílí jsem dočetl průzkum o nevalné finanční gramotnosti českého obyvatelstva. I hotovil jsem se pojednat o gramotnosti právní, která si s tou finanční věru nezadá. Navíc dopisy a stížnosti, které mi každý den přinášejí na stůl, jsou inspirací poměrně bohatou. Pak jsem si ale uvědomil, že bych měl napsat sloupek, který se patrně ocitne na stránkách předvánočního vydání, a proto by se slušelo ubrat káravého tónu. Alespoň pokud jde o lid obecný.
Ano, končí nám doba adventní. Doba, která byla po staletí u nás chápána jako příprava na svátky vánoční. Byla nejen dobou půstu. Zakázány byly zábavy, tanec i zpěv. Také svatby se někde nesměly konat, a pokud už to muselo být, pak neměly být bujaré a marnivé. Zkrátka a dobře – lidé měli omezit kratochvíle všemožného druhu, zklidnit se a ztišit. Zamyslet se a rozjímat – nad světem okolo i nad sebou samými. Zda v té době směly zasedat vlády a parlamenty, jsem blíže nezkoumal, patrně však ano. V našich končinách se dalo počítat s tím, že hebrejsko-křesťanské tradice zakořeněné v lidech se nemohou neprojevit na vůli kolektivní, a dalo se proto doufat, že předvánoční sněmování lidu příliš neuškodí.
Jak se zdá, dnes u nás na zmíněné tradice příliš spoléhat nejde, zejména v životě veřejném. Doby, kdy lidem k tomu, aby vedle sebe docela spořádaně žili a země prosperovala, stačilo pouhých deset pravidel, bohužel nenávratně pominuly. Přesvědčení, že jestliže něco nefunguje tak, jak by bylo záhodno, je třeba nových a podrobnějších regulací, triumfuje.
A tak, advent neadvent, veselo ve sněmovnách bylo. Zákony, novely, novely novel. Více norem, více zákazů, vyšší tresty a blaze nám bude. Že kdysi nějaký slavný veršotepec mínil, že je-li dovoleno hřešit, hřeší se méně? Směšné. Zamyšlení nad sebou samým? Není čas. Že jsme slibovali jinou politickou kulturu? Už je to dlouho. O korupci a nedůvěře sotva vzešlé vládě si zase pěkně od plic popovídáme, ba i zahlasujeme, ať nám to čekání na stromeček lépe uteče.
Zavřel jsem noviny, vypnul obrazovku a vyšel do špinavě zasněženého města. V Brně se kupodivu stále dají nalézt místa poklidná, kde nejste ke zdi tlačeni zástupy turistů a nakupujících. Na nádvoří Nové radnice stojí na podstavci bysta muže poněkud asketického vzezření. Nápis říká, že je to Karel Starší ze Žerotína. Moravský šlechtic, politik a spisovatel, který byl velkým kritikem úpadku poměrů v zemích Koruny české. Na jeho povzdech, že v našich dějinách bylo nemálo období, kdy jsme „hrubě zašli“, bychom neměli zapomínat, nechceme-li je rozmnožit a prožít znovu.
Jak už to bývá, měl tento vynikající řečník a hluboce věřící člověk i nemálo odpůrců. Avšak vzdor tomu, že neměl co do vzdělanosti ve své době sobě rovného (či snad právě proto), své oponenty nikdy neurážel, jejich názoru si vážil a ve svých dopisech vždy je oslovoval „vysoce učený pane a příteli můj zvláště milý“. Prostě v něm ty zmíněné tradice byly hluboce zakořeněny.
K radnici odněkud doléhá dětský zpěv – den přeslavný jest k nám přišel, v němž má býti každý vesel. Tak dobře, radujme se, snad to v novém roce bude lepší.
Pokoj lidem dobré vůle.
***
O korupci a sotva vzešlé vládě si zase pěkně od plic popovídáme, ať nám to čekání na stromeček lépe uteče
O autorovi| PAVEL VARVAŘOVSKÝ, veřejný ochránce práv
