Vroce 1975 začala kluby ve Velké Británii vymetat partička Sex Pistols. Spolu s Buzzcocks, The Clash nebo americkým Ramones pomohli nastartovat punkrockovou revoluci, hudební historie jim ale dluží za mnohem víc – bez nich by se sotva dalo mluvit o tzv. post-punkové scéně. Ta z punkových kořenů částečně vycházela, ale zároveň za experimenty objevovala úplně nový zvuk – a dala tak vzniknout nejedné zásadní kapele. Z post-punku vzešli např. The Cure, Bauhaus, Killing Joke, Siouxsie and the Banshees, nebo Nick Cave and the Bad Seeds a svou tvorbou, která absorbovala množství dalších žánrů, následně ovlivnili tisíce dalších muzikantů. Kdoví, jak by bez nich zněla celá současná ostrovní scéna...
...a jak by zněla bez post-punkových pionýrů Joy Division. Jejich čtyřletou kariéru charakterizují dvě oficiální nahrávky, intenzivní živá vystoupení a tragický osud frontmana Iana Curtise, který se na vrcholu kariéry – v předvečer prvního amerického turné, kvůli osobním a také vážným zdravotním problémům – v třiadvaceti letech oběsil.
Vzdálené doteky Filmů popisujících život a vrtkavou kariéru hudebních hvězd nevzniká mnoho – zato se obvykle mohou pochlubit kvalitou i úspěchem u diváků. Dokazují to (namátkou) snímky Olivera Stonea The Doors z 1991 o Jimu Morrisonovi, oscarový Ray (2004) režiséra Taylora Hackforda sledující třicet let života Raye Charlese, mnohokrát oceněný Walk the Line (2005) Jamese Mangolda o Johnnym Cashovi nebo Last Days, experimentálně laděný pseudodokument, zobrazující poslední dny před sebevraždou Kurta Cobaina, jejž natočil v roce 2005 Gus Van Sant.
Není pochyb, že i Control, černobílý debut Antona Corbijna, neupadne v zapomnění. Nejen díky originálnímu zpracování – pro nějž byla klíčová skutečnost, že autor je uměleckým fotografem, tvůrcem hudebních videoklipů a fanouškem Joy Division –, ale zejména výborným hereckým výkonům, které jsou navzdory tomu, že je představují nové tváře, uvěřitelné a přesvědčivé. A to i přes to, že ztvárňují tak extrémní lidské charaktery: depresivního introverta se sebevražednými sklony, trpícího navíc epilepsií; naivní a občas hysterickou manželku; schopného, ale neskutečně vulgárního manažera; elegantního, trošku střeleného bohéma...
Za normálních okolností by se takové typy daly filmovým zpracováním zničit doslova lusknutím prstů. VControl jsou naopak – přes některé, za vlasy lehce přitažené – scény zcela patosu prosté. O věrnosti skutečným událostem většinou není pochyb, ostatně se na filmu podílelo množství „původního obsazení“. Scénář je z velké části postaven na velmi osobní biografii Touching from a Distance, kterou v roce 1995 vydala vdova Deborah Curtisová. Navíc na snímek i produkčně dohlížela, stejně jako Tony Wilson; šéf labelu Factory, který hudbu Joy Division vydával, se ale premiéry nedožil – zemřel vloni 10. srpna na infarkt.
Své k filmu řekli i bývalí členové Joy Division – později a dodnes New Order. I režisér znal Iana Curtise osobně. Jednou krátkou klubovou scénou se mihne také Natalie Curtisová, dcera Debbie a Iana. Přesto se zdají být stěžejními právě situace, jimž nebyl přítomen nikdo jiný než Ian. Ale jak tomu bylo doopravdy? To dnes nezjistí už nikdo. Pokus/omyl Na pozadí vzrůstající kariéry Joy Division se odehrává zpěvákovo osobní drama. Svou manželku Debbie poznal, když byli oba ještě velmi mladí. Velmi mladí se taky brali a velmi mladí spolu měli dítě. Na počátku nového milostného vztahu se Ian své milence svěřil: „Moje manželství byla strašná chyba...“ Přes (ne)formální rozchod se ale nedokázal nikdy přenést – stavy, které tuto vztahovou schizofrenii vyvolávaly, ničily nejen Debbie, ale především jeho.
V roce 1979 utrpěl první záchvat a lékaři mu zjistili epilepsii, na niž tehdy neexistovala žádná účinná léčba. Byl nucen zkoušet metodou pokus/omyl několik druhů prášků, které mu ale svými vedlejšími účinky způsobovaly nemalé potíže. Jedním z důvodů jeho depresí byl i neustálý strach ze smrti.
Mezi pravdou a legendou Děj filmu plyne pozvolna a „loudavě“ – zřejmě není náhoda, že množství scén působí téměř jako fotografie. Přesto diváka dokáže vtáhnout svou intenzitou. Depresivní, chmurná nálada podpořená ponurou hudbou Joy Division, jejichž texty ostatně vycházejí z Ianových stavů, je čas od času nalomena vtípky: scény s Tonym Wilsonem, jehož české titulky jednou počastovaly termínem „hoša hysterka“, manažerem Robem Grettonem nebo všudypřítomnými Buzzcocks. Vzápětí je děj ale svržen zpět do pocitu až nepříjemné tísně a sklíčenosti: scéna, kdy se Ian po (marném) pokusu o milování se svou manželkou rozpláče, chvíle, kdy uprostřed ulice cynicky sděluje, že už ji nemiluje... Nebo absolutní bezmoc osudového rána, kdy Debbie Iana najde mrtvého v kuchyni – scéna, i když vizuálně jen tušená, bezmála hororová.
Fanoušci Joy Division se k hodnocení nemusí rozpakovat přidat poslední hvězdičku. Znalost reálií činí všechny vtipy vtipnějšími, citlivá témata citlivějšími a tragédii tragičtější. A co říct o situacích, jež se pravděpodobně odehrály jinak? Nejlépe slova Tonyho Wilsona: „Máte-li na výběr mezi legendou a pravdou, berte legendu. Vždycky.“
HODNOCENÍ LN **** Control
UK/USA/Austrálie/Japonsko 2007 Scénář: Deborah Curtis (podle knihy Touching from a Distance), Matt Greenhalgh Režie: Anton Corbijn Kamera: Martin Ruhe Hudba: Joy Division, New Order Hrají: Sam Riley, Samantha Morton, Alexandra Maria Lara... Distribuce v ČR: Aerofilms Premiéra: 13. 3. 2008
***
Joy Division jinak
Částečně fiktivní celovečerní dokument režiséra Michaela Winterbottoma 24 Hour Party People (2002) popisuje dvě dekády (od 1976 do 1997) manchesterské hudební scény, v jejímž čele je zobrazen televizní moderátor Tony Wilson, zakladatel vydavatelství Factory.
Jedním z témat snímku je i kariéra kapely Joy Division (nechybí podepisování smlouvy Tonyho krví, zachycené i v Control, nebo sebevražda Iana Curtise, ačkoliv její zobrazení ve filmu Nonstop párty je poplatné jeho věcně-cynické náladě), volně se jí věnuje asi pětina dvouhodinové stopáže.
Nemohou chybět New Order, bývalých členů Joy Division Bernarda Sumnera, Petera Hooka a Stephena Morrise (už se stalo legendou, že obal singlu Blue Monday byl tak drahý, že na každé prodané kopii vydavatelství prodělalo pět pencí), nebo Happy Mondays, díky nimž se taneční hudba dostala do hitparád.
Dějištěm hudební revoluce je jeden z nejslavnějších tanečních klubů Hacienda, který v Manchesteru na začátku 80. let otevřel právě Tony Wilson.
Detailů, v nichž se 24 Hour Party People a Control setkávají, je mnohem víc. Když v novince Ian Curtis prodělá další ze svých epileptických záchvatů, dostane se mu v šatně „útěchy“ od manažera: „Hele, mohlo to bejt mnohem horší. Mohl bys bejt třeba frontmanem The Fall.“ Sam Riley, který Iana Curtise ve filmu Control hraje, přitom zpěváka britských The Fall Marka E. Smithe ztvárnil právě ve filmu Nonstop párty.
