Propojení velkých politických stran a byznysu dosáhlo kritické míry
Můžeme si to dovolit, řekli si možná Mirek Topolánek a Marek Dalík při plánování letošní dovolené v Toskánsku. I teď, poté co po českých redakcích dokolovaly tisíce snímků, které dokumentují když nic jiného tak provázanost Topolánka na špičky ČEZ a dalších firem žijících ze státu, se předsedovi ODS vlastně vůbec nic nestalo. V jednom průzkumu sice sociální demokraté mírně přeskočili občanské demokraty, ale v druhém průzkumu už zase Mirek Topolánek vyšel jako kandidát na premiéra lépe než Jiří Paroubek.
Není ostatně divu, toskánské fotografie stínového ministra průmyslu ČSSD a místopředsedy strany Milana Urbana jenom dokumentovaly zakořeněný selský názor, že sociální demokraté na tom nejsou s klientelismem a provázaností svých špiček na český byznys ani o trochu lépe než demokraté občanští. A kdyby náhodou Milan Urban v Toskánsku nebyl, stačí si vždy vzpomenout na Stanislava Grosse a jeho zázračné zbohatnutí. A každému je hned jasné, že v ČSSD žádnou čistší stranu vidět a volit nelze.
Pak už si lze vybírat jen mezi normálním, demokraticky smýšlejícím člověkem, nevolitelnými komunisty, pro drtivou většinu českého ateistického obyvatelstva stěží přijatelnými lidovci a TOP 09. A i to je vlastně, Karel Schwarzenberg promine, jen stará parta s novým názvem, které dodává důvěryhodnost právě a jen knížecí důstojnost jejího lídra. Což zřejmě bude stačit na vstup této strany do sněmovny, ale v žádném případě ne na vystřídaní mocenského tandemu občanských a sociálních demokratů.
Při takto rozdaných kartách si opravdu, při troše drzosti (a ta tandemu TopolánekDalík nikdy nescházela), lze takový hezký klientelistický prázdninový výlet do Itálie dovolit. Zvláště když zisky z něj do budoucna plynoucí hravě pokryjí všechna rizika s podnikem spojená. Vždyť co se může stát? Možná, byť v českých poměrech spíše hypotetická, ztráta několika procent hlasů, je přijatelná oproti výhodám, které Topolánkovi a jeho okolí mohou spřátelení pánové s jachtami a tryskáči nabídnout. Podobnou spřátelenou skupinu mají i lidé z vedení ČSSD, jen se s nimi tak často nefotografují, protože se scházejí na místech mnohem méně fotogenických, než je krásné a závist budící Toskánsko. Slovy Mirka Topolánka, nový to Špindlerův Mlýn.
Jenže nejen boží, ale i politické mlýny sice melou pomalu, ale melou. Topolánek by si to mohl nastudovat rovnou v polštině a Jiří Paroubek by zase měl zajet na soudružskou návštěvu k bratrskému polskému Svazu demokratické levice. Tato strana byla ještě před pár lety v podobné pohodě, jako jsou dnes v Česku ODS a ČSSD. Vyhrála s více než čtyřiceti procenty parlamentní volby, téměř vymazala veškeré své další protivníky. A zdálo se, že bude vládnout Polsku když ne na věky, tak hodně dlouho. Premiér Leszek Miller otevřel stavidla klientelistickým praktikám a státní zakázky i státní majetek začaly sloužit pro účely členů strany a vlády. Ostatně, jak si na to ještě mnozí členové této postkomunistické strany vzpomínali z dob ne zas tak dávno minulých.
Polské memento Jenže po dvou letech začal (i díky kvalitě polských novinářů) přicházet skandál za skandálem, míra klientelismu a zneužívání moci a státu dosáhla takového měřítka, že to Poláci přestali tolerovat. Nikoho, nebo téměř nikoho nezavřeli, nic moc se nedokázalo, nebo nedokázalo tak, aby to obstálo u soudu. Ale ve volbách v roce 2005 to polští voliči levici spočítali. Ze strany, bez níž si do té doby nešlo Polsko představit, se stala jedna z malých parlamentních stran. Před úplným zánikem SDL zachránila jenom úplná změna vedení, do jehož čela přišli lidé, kteří si s klientelistickými praktikami neušpinili ruce. Hlasy drtivé většiny Poláků si rozdělily ještě několik let předtím neexistující strany Občanská platforma a Právo a spravedlnost (PiS). A i následný souboj o prezidentský úřad měl jen dva skutečné soupeře -šéfa platformy Donalda Tuska a lídra PiS Lecha Kaczynského.
Polský příklad by měl být pro topolánky, bémy, dalíky, šloufy, urbany a paroubky varováním, že to, co se zdá dnes nezměnitelné, se může změnit velmi rychle. Pokud Češi dospějí k názoru, že míra zkorumpovanosti a klientelismu dnešních politických elit dosáhla už dále netolerovatelné hranice, mohou velice rychle obě české tak dominantní strany poslat do politického záhrobí. A že, snad kromě Schwarzenberga, není nikdo, komu by šlo dát hlas, dnes vidět? To v Polsku před pár lety také nebyl. A teď? Kdo ví, co dělá expremiér Leszek Miller, který v čele SDL získal ve volbách v roce 2001 jedenačtyřicet procent hlasů.
Polský příklad by měl být pro topolánky, bémy, dalíky, šloufy, urbany a paroubky varováním, že to, co se zdá dnes nezměnitelné, se může rychle změnit. A oni zmizí ze scény.
O autorovi| Luboš Palata redaktor LN e-mail: lubos.palata@lidovky.cz
