Marie Macková nemohla svou knihu To byla c. k. trafika (Nakladatelství Lidové noviny) načasovat lépe. Kdy jindy než po volbách potřebujeme poučení o tom, jak fungovalo přidělování trafik za starého dobrého Rakouska?
Nárok na přidělení trafiky měli v prvé řadě vojáci, kteří ve službě utrpěli úraz, a dále „služebníci státu, kteří v důsledku zranění ve službě zůstali zcela nebo částečně bez výslužného, jejich vdovy a sirotci (...), manželky těch služebníků státu, kteří v průběhu činné služby onemocněli duševní chorobou“.
Zatímco za Rakouska byly trafiky přednostně přidělovány těm, kteří ve státních službách přišli o schopnost dále pracovat, dnešní politické trafiky se přidělují především duševně i fyzicky zdravým mužům v nejlepších letech. Zatím vyšlo najevo, že šéf neúspěšné křesťanské strany pojede dělat do New Yorku velvyslance při OSN. Bývalý ministr financí má prý získat místo ambasadora v Kazachstánu. Vítěz voleb Petr Nečas uvažuje o nějaké trafičce nejen pro Mirka Topolánka, ale i pro Jiřího Paroubka. Byla by prý chyba, kdyby „země zahazovala potenciál bývalých premiérů – jejich znalosti, zkušenosti, kontakty“. (HN 18. 6.) Lukrativní trafiky pro vysloužilé politiky zásadně zpochybňují demokratickou zásadu, že politika je služba lidu. Pravdě bude mnohem bližší, že politika je služba politikům. Kdyby šlo o službu lidu, museli by se politici po jejím skončení rádi vracet ke svým původním zaměstnáním. Pro drtivou většinu z nich však byly politické funkce jen urychlovačem sociálního vzestupu. Vlastní práce je neuspokojovala, dali se na politiku a zbohatli. Vracet se k lokomotivě (Gross)? Na úřad práce v Jindřichově Hradci (Špidla)? Začít znovu projektovat (Topolánek)? Nebo dělat manažera restaurací (Paroubek)? Ale kdeže. Vysloužilí politici dostávají státní trafiky nebo odcházejí do „byznysu“. Jediný český polistopadový premiér, který se vymyká tomuto stereotypu, je Miloš Zeman.
Být trafikantem za Rakouska nebyla žádná legrace. Již na konci 18. století bylo stanoveno, že trafikant musí zákazníky obsluhovat dobře a rychle. Otevřeno muselo být šest dní v týdnu minimálně od šesti od rána do desíti do večera. V neděli byla povolena přestávka o délce šesti hodin na bohoslužbu. Místa trafikantů byla do jisté míry chráněna tabákovým monopolem, ale jak píše Marie Macková, málokdy se stala výchozí pozicí k alespoň „středně slušnému živobytí“.
Dnešní politici považují vysoce slušné živobytí za svoje nezadatelné doživotní právo. Zákazníkyvoliče nemusí obsluhovat ani dobře, ani rychle. Žijí z „kontaktů“ a „zkušeností“: vědí, jakou přezdívku má komisař pro rybolov, v které kantýně v Evropském parlamentu servírují nejlepší Châteauneuf-du-Pape a jaký PIN mají dveře do protiatomového krytu pod Strakovkou. Jejich trafiky, na rozdíl od těch rakouských, eráru nic nepřináší.
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor LN
