Prostudujeme-li reálně navrhovaná opatření, která by měla řešit současnou ekonomickou a finanční krizi, pak z nich skutečně bezzubost přímo čiší. Obtížně lze se zbavit pocitu, že jde o vytváření kouřové clony maskující pocit bezmoci vůči silám, které politická sféra přes veškerou snahu nemá pod kontrolou. Kdyby to tak bylo, mohli bychom být paradoxně ještě rádi. Větší nebezpečí totiž spočívá v tom, že politici chtějí ekonomice skutečně pomoci a myslí si, že vědí jak.
V pozadí pokusů řešit problémy, jimž zřejmě bude česká ekonomika čelit i v následujícím období, stojí snaha přesvědčit výrobce a spotřebitele, domácí i zahraniční, aby vynakládali prostředky a úsilí na něco, co se rozhodli po racionální úvaze na nějaký čas odmítnout. Hledá se způsob, jak klesající zahraniční či domácí spotřebitelskou poptávku po nějakou dobu nahradit. Spor se vede pouze o to, jak toho dosáhnout efektivně, tedy hlavně rychle.
„Pružné reakce“ vlád A právě v tomto paradigmatu hospodářské politiky tkví základní příčiny dnešní bezvýchodnosti. Sledujemeli vývoj posledního století, pak uvidíme, že nejvýraznější propady reálné ekonomiky (bez válečných konfliktů) zaznamenaly vyspělé země na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století a poté v době tzv. stagflační krize let sedmdesátých. V těchto obdobích došlo ke skutečnému poklesu výroby, růstu nezaměstnanosti a tedy poklesu životní úrovně.
Jak ve dvacátých, tak i v padesátých a šedesátých letech (tedy obdobích krizím předcházejícím), vlády „pružně reagovaly“ na jakýkoliv projev ochlazení ekonomiky ve snaze zabránit nástupu skutečné krize. Cíle byly stejné, měnily se jen nástroje podle toho, kteří ekonomové byli právě v kurzu. A zpětně nahlíženo – nelze přehlédnout zřetelnou vazbu mezi tím, jak dlouho byla léta prosperity vládními opatřeními prodlužována a jak dlouhá (či hluboká) recese poté přišla.
Základním východiskem hospodářské politiky aplikované od konce druhé světové války je všeobecné přesvědčení, že vlády a další instituce musejí podnikat kroky, kterými udržují ekonomiky na dráze neustálého hospodářského růstu. Pokus revidovat toto východisko učinili někteří ekonomové a politici na počátku sedmdesátých let, ale, jak je dnes evidentní, nebyli příliš úspěšní.
Dokud si politici nezačnou klást otázky, nikoli způsobem, jak postavit hráz proti blížícímu se cyklickému poklesu (zjednodušeně řečeno krizi), ale po samotné správnosti tohoto cíle, bude se hospodářská politika neustále točit v kruhu opatření, která polykají nepředstavitelné množství peněz, přičemž jejich výsledky bývají v lepším případě sporné a takřka vždy krátkodobé.
Zhruba před deseti lety začínala zachraňovat česká vláda ekonomiku tím, že za nemalé, přímo či nepřímo vynakládané částky lákala zahraniční investory, kteří by „dobrovolně“ nepřišli. Značná část realizovaných investic šla do odvětví nějakým způsobem navázaných na automobilový průmysl. Pochybuje dnes někdo, že právě klesající ochota zahraničních i domácích spotřebitelů kupovat nová auta je kanálem, kterým se k nám světová ekonomická recese dostává? Máme dnes použít stejný nástroj, pouze orientovaný jiným směrem?
Logika tzv. ekonomických stimulů (například domácí poptávky) je už po desetiletí stejná – jak přimět soukromé ekonomické subjekty, aby dělaly to, co samy od sebe dělat nechtějí. Hledá se cesta, jak vzít jejich peníze a investovat je tam, kam „se jim nechce“. Když si lidé nechtějí kupovat nová auta dobrovolně, vezmeme jejich daně, nebo si půjčíme (tak vzniká deficit státního rozpočtu) a výrobcům aut peníze převedeme přes státní rozpočet. Růst bude pokračovat, krize je zažehnána.
Stejně ale na konci takového řetězce musí být někdo, kdo si vyrobené auto v budoucnu dobrovolně koupí. Pokud nikdo takový není, tak nastává skutečný problém. A jeho kořeny jsou stále častěji ve snaze stavět se proti přirozenému ekonomickému vývoji, jehož jsou cyklické poklesy stejně integrální součástí, jako období růstu a bohatnutí.
***
Dokud si politici nezačnou klást otázky nikoli po způsobu, jak postavit hráz blížící se krizi, ale po samotné správnosti tohoto cíle, bude se hospodářská politika neustále točit v kruhu opatření, která polykají nepředstavitelné množství peněz
Logika stimulů je už po desetiletí stejná – jak přimět soukromé ekonomické subjekty, aby dělaly to, co samy od sebe dělat nechtějí
O autorovi| Ladislav Tajovský, pedagog VŠE v Praze
