Čtvrtek 2. května 2024, svátek má Zikmund
130 let

Lidovky.cz

Pomeranč jezte příborem

Česko

Přehledná tabulka na konci knihy názorně nabádá, jaký kabát, vestu, kalhoty, svrchní kabát, košili, límec, kravatu, klobouk, boty a rukavice se hodí oblékat do úřadu či obchodu, na vycházku dopolední, na hony, túry a do auta, na vyjížďku na koni, na oficiální snídani dejeuner (vyslov déžöné) a matiné, na vycházku odpolední, na návštěvu odpolední, na svatbu, představení či garden party, do divadla a na koncert (pokud se nebéře frak), na loď a při smutku. Leckde tyhle a jim podobné normy ještě občas platí, třeba v prostředí britských dostihů... Jinak se ale život rozvolnil, každý si chodí oblečený, jak je mu pohodlné, na kolik kapsa stačí a kolik vkusu má. Příkazy platí jen pro ty, co touží být denně „in“ - a s těmi by byl pan doktor Guth zřejmě rychle hotov. Neboť to nejsou příkazy etikety, ale čehosi tak prchavého, jako jsou módní vlny.

Neponižujte „malé“ a nepochlebujte „velkým“ Jeho požadavky na etiketu vypadají dnes možná přísně, opak je však pravdou. V žádném vydání svých Společenských katechismů a Společenského klasobraní, které kromě všech svých jiných aktivit na počátku minulého století formuloval, neopomněl zdůrazňovat, jak máme být nevtíraví, slušní, neobtěžovat svým chováním jiné, nezdůrazňovat svou osobu, neponižovat „malé“ lidi ani nepochlebovat „velkým“, starat se, aby pokud nebudeme ostatním přímo milí, neměli bychom jim být nepříjemní. Jednoduchá vodítka, o nichž normální slušný člověk prohlásí, že jsou přece samozřejmá - jenže pak vyjděte na ulici a do tramvaje a do vlaku...

Co by třeba dr. Guth řekl na tak rozšířený jev veřejného, hlasitého, nezřídka veskrze intimního mobilování v hromadné dopravě? „Na cestách není nic tak protivného jako neslušný člověk. Mimo jiné jsou to lidé bezohlední, kteří chtí všecko pro sebe, mluví hlasitě nedbajíce, zdali to, co řeknou, uráží názory ostatních...“

Dnes se nám mohou nabádání Jiřího Gutha zdát pošetilá. Na plesech, pokud na ně vůbec chodíme, nemáme taneční pořádky. V restauracích jíme, jak se dá, jíme i na ulici, což by přísně odmítl, dívky nechtějí, aby jim muž pomáhal do kabátu, a cítí se tak kupodivu rovnoprávnější, kdo nosí po svém bližním smutek, budí u kolegů rozpaky. Přesto se mnohé z Guthových zásad přeneslo do dnešních dní. Ani to možná sami nevíme.

Svá společenská (ale třeba i turistická) desatera či katechismy si nevymyslel. Studoval slušné chování v normách civilizovaných zemí, znal dvorské i prezidentské protokoly, některé ceremoniály dokonce sám zaváděl -i o nich informoval ve svých knihách, protože nikdy netušíte, kam vás život zanese (a stanete-li se třeba první dámou, nebudete pak muset zkoumat, jakým způsobem se přiblížit k britské královně...).

Dodnes ho leckdo cituje. „To podle Gutha-Jarkovského musíte...,“ a řekne nějaký nesmysl. Ale i pozdější naplňovatelé diplomatického protokolu z něj a jeho zkušeností čerpali a čerpají - o těch rychlokvašených „kazatelích“, kteří se na etiketu vrhli jako na módní téma a z obecné neznalosti nejzákladnějších pravidel chování teď těží povrchními knížkami s banálními návody, ani nemluvě.

Kdysi dávno, v šedesátých letech, býval na fakultě žurnalistiky seminář, v němž se budoucí novináři učili společenskému protokolu. Přednášel jim ho vedoucí diplomatického protokolu Dobromil Ječný. I on přiznával, že hodně základních zásad čerpal u dr. Gutha. Ptal se třeba, jestli příští žurnalisté budou umět na recepci konzumovat banán. Rukou? Na talíři? Příborem? A co párek, pokapete se hořčicí?

Odpověď byla jednoduchá - ve stoje rukou, v sedě příborem (a banán pěkně nařežete nožem i se slupkou!). Dr. Guth-Jarkovský dávno před ním popisuje, jak jíst třeba pomeranč: „Sedíte-li v kupé a odhodláte-li se vůbec silnou vůní tohoto ovoce obtěžovati cestující, můžete klidně naříznouti kůru, pomeranč oloupati a pak po čtvrtkách anebo osminkách jísti. Jíte tedy pomeranč rukou. Ale kůru žádným způsobem neodhazujte pod sedadlo. - Sedíte-li u tabule a chcete-li si počínati ve všem všudy správně, vezměte do levé ruky vidličku, do pravé (dostatečně ostrý) nůž, vidličkou pomeranč přidržte a nožem pak rozkrájejte na čtvrtky; pak vidličkou znovu přidržíte každou čtvrtku a nožem vykrojíte z kůry jedlou část. Není-li velká, můžete ji celou dáti (vidličkou) do úst, jinak ji rozkrojte ještě na osminky...“ A ještě nezapomene poradit, abyste šťávou nepostříkali souseda u tabule nebo ubrus... Podobně se zabývá pojídáním chřestu, hlemýžďů, raků nebo vajec naměkko...

Stačí zajít na jakoukoli party, na banket nebo vernisáž a podívat se, jak přítomní (většinou se považují za výkvět společnosti) chytají jednohubky klouzající z párátek, jak si nevědí rady s rukama (kam kabelku, kam vidličku a kam s talířkem), jak si lámou zuby o lžičky s mořskými plody, jak by rádi jedli teplou šunku s křenem a hořčicí, ale netuší, jak jenom vidličkou ukrojit sousto... jak by rádi taky podrželi v ruce sklenku, ale není dost končetin... Najednou si člověk uvědomí, že nestačí hezké oblečení a dobré postavení. Tváří v tvář tak běžné situaci, jako je jídlo na veřejnosti, by nějaké to cvičení ve stylu Gutha-Jarkovského přišlo vhod.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!