LEKCE ZE ŽIVOTA
V dětství jsem měl kouzelné privilegium: z oken bytu byl výhled na masiv Krkonoš s vévodící Sněžkou. Každodenní magické představení světla a tmy mě určitě ovlivnilo. A věřím, že přispělo i k tomu, že už někdy ve třetí třídě jsem asi po dobu jednoho roku psal svůj první epos, pestrého křížence mezi pohádkou a rodokapsem.
Hodně času jsem trávil u matčiných rodičů. Děda hrál na několik hudebních nástrojů, maloval krajinky a byl zanícený vypravěč. Babička, která mluvila jen německy, což v tolerantním prostředí hornického městečka nebyla žádná zvláštnost, mi v trafice kupovala všechny brožované knížečky bez rozdílu. A tak jsem hltal zkazky o hrdinství letce Kožeduba, aby mě vzápětí oslnila Erbenova Kytice.
Záhy jsem se stal nejpilnějším návštěvníkem místní knihovny – to byl svět, který mě přitahoval. Knihy jsem si vybíral sám, a tak jsem někdy nechápavě narazil, jako ve dvanácti na Mannova Doktora Fausta.
Rok 1968: první kniha, první žena. Na jaře mi vyšla první kniha, básnická sbírka Ubližování. Pro každého autora je okamžik, kdy drží v rukách poprvé svou knihu, určitě nezapomenutelný. Sérií náhod či zřejmým mávnutím osudu jsem tehdy zabloudil na jedno ochotnické představení a tam jsem poprvé spatřil Zdenu. V srpnu 1968 jsem se ženil. Když jsme se vrátili ze svatební cesty, spal jsem prvně legálně v bytě ženiných rodičů – byla to noc z 20. na 21. srpna. Probuzení někdy kolem čtvrté ráno bylo vpravdě výbušné.
Rozhovor mi Milan Kundera nedal, přátelství ano. Původně jsem s Milanem Kunderou chtěl udělat rozhovor do tehdy populárního měsíčníku My. Sešli jsme se v Klášterní vinárně na Národní třídě. Nikdy nezapomenu na jeho přivítání: „To jste vy? To jste mě překvapil, vypadáte dobře – čekal jsem truchlivého básníka.“ Rozhovor jsem sice nedostal, zato jsme se ale začali pravidelně setkávat.
Za Kunderu vyhazov. Kundera mi pak do života vstupoval pravidelně. Když jsem pracoval v týdeníku Mladý svět, Kundera tam, mým přičiněním, pod jménem Emil Werner zveřejňoval měsíční astrologické stati doprovázené jeho vlastními ilustračními kresbami. Už ani nevím, jestli jich vyšlo celých dvanáct, protože na udání od redakčních kolegů se toho chopila StB a mě z Mladého světa vyrazili.
StB mě ovšem z dozoru nespustila, téměř tři roky jsem nemohl sehnat zaměstnání. Překládal jsem z němčiny průvodce a pod jmény kamarádů lektoroval a podobně se živil-neživil. V té době jsme čekali už druhé dítě.
Mojí první ženě diagnostikovali leukémii, tehdy v podstatě bez možnosti vyléčení, jen s nadějí jistého zpomalení neodvratného konce. To byly drtivě strašné chvíle, když jsem se to dozvěděl. Staršímu synovi bylo pět, mladší měl něco přes rok a matka odcházela… Byla ale nesmírně statečná.
Žena mi zemřela den před Štědrým večerem v roce 1982. Alespoň část toho všeho smutného, ale zároveň vřelého, se mi snad podařilo zachytit v románu Život střídá smrt, který měl velký čtenářský ohlas. Ale spásná naděje nebyla nablízku. Zůstal jsem sám se dvěma malými dětmi – ovšem bez nich bych to nejspíš zabalil. Má matka jezdila skoro na každý víkend, pomáhala mi i moje sestra a všelijak jsme to zvládali něco přes dva roky. Ale osud mi pomohl. Tehdy jsem opět fatální náhodou našel Alenu, mou druhou ženu, pocházející z moravské katolické rodiny. Zachránila mě i mé syny. A dokonce k nim posléze přibyl i nejmladší syn Pavel.
Život je plný paradoxů. StB, která mě pronásledovala, mě zapsala do svých svazků. Když má žena nastoupila na ministerstvo zahraničních věcí a procházela komplexní prověrkou na přísně tajné, byl jsem prověřován i já. Musel jsem se zabývat i mou registrací v seznamu StB. Předtím jsem na to kašlal, protože mí kamarádi a přátelé dobře věděli, že jsem tam neprávem – oběť znovu obětována. Soud mě jednoznačně očistil včetně následného výmazu z registru.
Vyzkoušel jsem si život manžela velvyslankyně. V roce 2002 byla Alena jmenována velvyslankyní ve Finsku. Čtyři roky v té strohé, ale zvláštně přitažlivé severské zemi byly pro mě neobyčejně zajímavé a podnětné.
Když si člověk myslí, že je všechno v pořádku, přijde rána. V půlce čtvrtého roku ve Finsku jsem si už asi moc lebedil, takže švih – a ze dne na den jsem přestal trvale vidět na pravé oko. Totálně mi „spadla“ sítnice. Lekce osudu.
Lidé se nemění. Slušní většinou zůstávají slušní a hajzlíci jsou pořád hajzlíci. Po návratu z Finska jsem konečně znovu začal psát a koncem loňského roku jsem po patnáctileté odmlce vydal svůj dvacátý román: Ctitelé katastrof a Hitlerova tužka. Je svědectvím o mých předcích i o protikladné době, v níž jsem žil. Hlavní poselství? Poměry se mohou měnit, ale lidé většinou zůstávají stejní: buď slušní, nebo hajzlíci.
Holky a hřbitov. Kundera kdysi napsal předmluvu k mému povídkovému debutu, knížce Holky a hřbitov, která v tehdejší době způsobila značný rozruch. Říkalo se, že ji napsal on, ale byl jsem to skutečně já. Mám radost, že letos na podzim vyjde znovu.
Milanu Kunderovi bude na apríla osmdesát. Z jedné redakce mi nabídli, abych k tomu kulatému výročí něco většího napsal. Ale mluvili jsme spolu a on mi řekl: „Nepřipomínej mi narozeniny. Já je ze zásady neslavím. V určitém věku mi to připadá jako předčasná a morbidní oslava smrti.“ Mívám temné sny. O těch konkrétních lidech, kteří ukřivdili vědomě mé rodině, mívám občas temné sny, v nichž se chystám někoho rovnou uškrtit. Ale mívám i světlé sny, kterými nadějně prolíná ono slunce, co jsem kdysi dávno vídával zapadat za Sněžku. Přál bych si, aby mě už provázely jen ty jasné sny.
