Středa 17. dubna 2024, svátek má Rudolf
130 let

Lidovky.cz

Porodila jsem deset dětí

Česko

Máte jedno či dvě děti a připadá vám, že nestíháte? Kateřina Sehnalová (41) z Kroměříže jich má deset a nevypadá ani unaveně, ani utrápeně. Vzdala se školy i kariéry, ale nelituje toho. „Místo práce mám velkou rodinu,“ říká spokojeně a tváří se, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.

Cesta vlakem z Prahy do Kroměříže zabere jen něco přes tři hodiny. Když ale vstupuji do barokního domku nedaleko zasněženého náměstí, mám pocit, že jsem se přenesla v čase nejméně o sto let zpět. Otevřít mi přichází vytáhlý mladík, který mě provede průjezdem a zamumlá cosi o tom, že „mamka hned přijde“. Než si stačím svléknout kabát, vynoří se v předsíni půvabná žena, která rozhodně nevypadá na to, že by mohla být jeho maminkou. Je.

„Tak vás tu vítám,“ podává mi ruku Kateřina Sehnalová, zatímco natahuje rukavice dvěma capartům, aby mohli vyrazit s dědou na sníh. Než se usadím k obrovskému dubovému kuchyňskému stolu, rozdá jednačtyřicetiletá maminka deseti dětí - od nestaršího, téměř osmnáctiletého Františka, po nejmladší, dvouapůlletou Markétku - instrukce dědečkovi, nalije polévku jedné z dcer, zamíchá zelí na plotně a postaví na punč pro nás dvě.

„Já jsem z pěti dětí, ale všichni sourozenci jsou o moc starší než já. Nejstarší sestra by mohla být moje maminka a i nejmladší bratr je o jedenáct roků starší než já. Byla jsem tedy vlastně jako jedináček a už tehdy si řekla, že budu mít hodně dětí a těsně po sobě,“ vysvětluje Kateřina s hezkým jihomoravským přízvukem, když se jí ptám, jestli vždycky plánovala velkou rodinu. Její touha se splnila a dnes jsou Sehnalovi jednou z pouhých devatenácti rodin v Česku, které se starají o deset dětí do 18 let (údaje Českého statistického úřadu se vztahují k roku 2001). A kdyby se jejich rodina rozrostla ještě o dalšího člena, byla by s jedenácti dětmi už jen jednou ze šesti v republice.

„Že bych měla ještě další děti, to si nedovedu představit. Říkám si, že teď je to tak krásně půl napůl -holky a kluci,“ říká k tomu Kateřina, ale hned s úsměvem dodává: „Člověk ale nikdy neví...“.

Můj život jsou děti a domácnost S manželem Mariánem (43) se znají odmalička a ještě na gymnáziu k sobě prý byli jako pes a kočka. „Obzvlášť alergičtí jsme na sebe byli v pubertě. Pak to ale nějak vykrystalizovalo, a když manžel dokončil vysokou školu - je inženýr stavař - a šel na rok na vojnu, už jsme spolu chodili. Hned po vojně jsme se vzali a já jsem zároveň začala studovat španělštinu a češtinu v Brně,“ vzpomíná.

Po škole chtěla překládat a taky se zabývala malováním. Do roka však byl na světě první syn František a rok a půl po něm se narodila dnes patnáctiletá Marie. Na školu už nezbýval čas, a tak Kateřina studium nejdříve přerušila a pak ukončila. Ptám se, jestli jí někdy nepřišlo líto, že neměla možnost dostudovat a začít pracovat. „Vůbec ne,“ zní odpověď, „já jsem pořád v kontaktu s lidmi, občas dávám hodiny španělštiny a stále k nám někdo chodí.“

Žena, kterou by leckterá feministka označila za vykořisťovanou chudinku, si tak rozhodně nepřipadá. „Já se tak necítím, jsem v domácnosti jako ve svém živlu. Jsou lidé, kteří mě politují, občas se na mě někdo podívá soustrastně jako na zvíře v zoo, ale já si myslím, že jsem na tenhle život byla stavěná,“ říká přesvědčivě. Něco jí však přece chybí. Čas na to, co ji bavilo za svobodna - jazyky a kreslení.

„Kreslení je taková moje nenaplněná touha. Když je chvilku klid, tak si sednu, že něco nakreslím nebo konečně odepíšu na dopis, jenomže ten klid trvá třeba půl hodiny...“ Proto doufá, že se svým koníčkům bude moct věnovat, až děti odrostou. Jejím snem je ilustrovat knížky pro děti.

Volný čas tak, jak si ho představuje většina lidí, je spojení, které matka deseti dětí ve svém slovníku nemá. „Volný čas? Když si můžu sednout na čtvrt hodinky s knížkou a kávou. Nebo když si můžu s malými vyjít ven - ale to je dost zřídka.“ Na internetu Kateřina čas rozhodně neztrácí. „Já s počítačem vůbec neumím, mně ta práce s myší připadá tak složitá...,“ usmívá se. „A když si představím, kolik užitečnějších věcí bych místo toho mohla udělat! Když potřebuju něco najít, tak si prostě řeknu dětem.“

Kladu hypotetickou otázku: Co byste dělala, kdybyste měla týden času a neomezené množství peněz? „Tak to mi budete muset ještě zavolat, to teď honem vůbec nevymyslím,“ kroutí hlavou. Pak přece jen nesměle navrhuje: „Tak především si nedovedu představit, že bych se odpoutala od malých dětí. Ale třeba by nebylo špatné, kdyby si moje neteře někam vyjely s těmi staršími dětmi a my jsme s manželem mohli jet na víkend jen s těmi třemi čtyřmi nejmenšími.“

Poslední dovolená, kdy byli někde sami s manželem, byla ještě před svatbou, na vodě. „Od té doby jsem vlastně pořád někoho kojila, takže už to nešlo.“ A dovolená, na niž si vyjede celá rodina, pro maminku s deseti dětmi také není zrovna odpočinek. „Každý rok jezdíme na hory. Manžel s dětmi lyžuje a já v zázemí vařím a chystám,“ popisuje situaci bez jediného náznaku výčitky nebo nespokojenosti v hlase. Zlom přichází se třetím dítětem V podání Kateřiny Sehnalové vypadá role matky deseti dětí jako procházka růžovým sadem. Přesto: Co je na ní nejtěžší? „Přestat myslet především na sebe,“ zní jednoznačná odpověď. „Nemyslet na to, že se mi děje křivda, že třeba jeden nedělá nic a já musím všechno. Přichází to tak po druhém dítěti. Do těch dvou je člověk zvyklý žít víc sobecky, má svůj svět, žije svůj vlastní život. Třetí děcko je zlom. Pak už do toho člověk spadne celý a nechá se zpracovat. Přestane myslet na to, na co má právo, ale myslí na to, jak zařídit, aby všechno dobře klapalo. Uvědomí si taky, že ostatní mají právo na jiný pohled na věc.“

V jejím vyrovnaném přístupu k roli, pro kterou mají v anglosaském světě hezký název homemaker (neboli ten, kdo vytváří domov), případně stay-at-home mom (maminka, která zůstává doma), jí pomáhá víra. Přestože však Kateřina vyrostla v katolické rodině, říká, že religiozita nebyla v jejím rozhodnutí stát se matkou v domácnosti určující.

„Myslím si, že bych volila stejně, i kdybych nebyla věřící. Když si třeba vezmete pohádky, tak všechny končí tím, že se vzali a žili spolu šťastně až do smrti. Touha po štěstí je ve všech kulturách, je to cíl, ke kterému chtějí dojít všichni lidé. Víra dává svobodu v tom, jaký způsob života si vybereme, a a ať už si vybereme jakkoli, pomáhá žít ho naplno.“

A věřící lidé mají ještě jednu výhodu oproti ateistům. „Bez víry by člověk asi strašně moc váhal a pochyboval. Takhle člověk dělá, co je v jeho silách, a to ostatní předá k řešení někomu vyššímu a může být klidný,“ přemýšlí Kateřina. Imponuje jí i to, že křesťanům víra káže obětovat samy sebe, a ne něco nebo někoho jiného, jak je to u jiných vyznání. S touto filozofií přistupuje i k řešení domácích konfliktů.

Pokračování na straně II

Dokončení ze strany II

„Nebudeme spokojení, když se bude ten druhý podobat našim představám. Raději se tedy snažíme pochopit, jaký ten druhý je, co potřebuje a čím mu můžeme pomoct, aby se cítil dobře,“ popisuje Kateřina svou strategii. Kromě toho ovšem funguje i přízemnější recept na klidné večery - když se po sedmé hodině její manžel vrátí z práce, už na hádky prý nezbývá ani čas, ani energie.

Den paní Sehnalové je totiž dlouhý. Kolotoč začíná kolem šesté ráno, po sedmé se probouzí sedm školáků a Jan, který chodí do školky. Nejmenší Josef a Markétka zůstávají s maminkou doma. „Když děcka odejdou do školy, obléknu a nakrmím ty nejmenší a ustelu postele. Po jedenácté začínám vařit oběd. Mezitím děcka chodí ze školy a jedí, co je navařeno z předchozího dne. Ty, které přijdou později, dostanou už nový oběd a totéž pak jí manžel k večeři. Je to takový koloběh, díky němuž můžu vařit jen jedno teplé jídlo denně.“

Sehnalovi spotřebují denně čtyři mléka a ročně asi šest pytlů brambor. Člověka napadne, jaký je asi rozpočet tak velké rodiny. „Týdenní útrata za jídlo a sem tam nějaký ten kus oblečení je zhruba deset až patnáct tisíc korun, ale hodně se to liší. Plus inkaso a kroužky, ty vyjdou na dvakrát dvacet tisíc ročně, protože všech sedm větších dětí chodí na různé nástroje, zpívat nebo tančit.“

Rodina má štěstí, že se jí před lety podařilo koupit dům v centru Kroměříže, kde postupně propojila většinu původně oddělených bytů, a jeden z nich pronajímá. Bydlení v menším městě má navíc výhodu, že větší děti všude dojdou pěšky, a Kateřina má tedy víc času na nejmenší. Anebo na to, aby uklidila, co se nestihlo během dvou takzvaných velkých úklidů týdně - ve středu a v sobotu.

Vzkaz pro feministky Když se ptám, jestli se na úklidu podílí i Kateřinin manžel, pochopím, že ke způsobu života, jaký jejich rodina vede, ještě pořád přistupuji špatně - z pozice bezdětné ženy, která si jen s velkými obtížemi dovede představit, že by nechodila do práce a že by se partner nestaral o domácnost, vaření či praní stejnou měrou jako ona.

„Ne, manžel ani nevaří, ani moc neuklízí. Tím, že chodí do práce a nezasahuje mi do domácnosti, mi vytváří moje vlastní pole působnosti. Ani nechci, aby mi pomáhal. Občas totiž přijde a začne mi umývat nádobí nebo přemýšlet, jak přeorganizovat nějaký pokoj. To se zase vrátí model vztahu pes-kočka a manžel, než by se díval, jak prskám, většinou radši ustoupí anebo dokáže, že má pravdu, a já se přestanu ježit. On taky tráví většinu času jinde, takže nemůže dost dobře vědět, proč zrovna to je v domácnosti zařízené tak nebo onak,“ odmítá vzájemné zásahy do výhradních domén ženy a muže Kateřina a s úsměvem dodává: „Někdy mi ho je líto, tak ho nechám třeba přestavět nějaký kus nábytku, ale pak si to stejně udělám po svém“.

Feministkám by z takových řečí asi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Za sebe však můžu říct, že jsem se už dlouho nesetkala se ženou, která by byla tak vyrovnaná, klidná a srozuměná se svým způsobem života jako Kateřina Sehnalová. Nechci nijak snižovat význam ženského hnutí, které mi svojí činností za posledních 150 let umožnilo žít tak, jak žiju. U dubového stolu v Kroměříži, sedíc naproti této šťastné matce deseti dětí, ve mně ale začala hlodat neodbytná myšlenka, která mi kroužila hlavou i cestou zpátky do Prahy: Nebylo by mi líp, kdybych se narodila před těmi sto padesáti lety a neměla na výběr?

***

Občas se na mě někdo podívá soustrastně jako na zvíře v zoo, ale já myslím, že jsem na tenhle život byla stavěná.

Autor:

Střední škola a Mateřská škola Aloyse Klara
Kuchaře/Kuchařku pro střední školu

Střední škola a Mateřská škola Aloyse Klara
Praha
nabízený plat: 20 000 - 29 000 Kč