* LN Jste spíše typ „holky do nepohody“, alespoň tak vás zná většina televizních diváků. Jak se chystáte na Shakespeara? Máte s ním zkušenosti?
Zatím jsem jen zaskakovala, ještě na škole jsem hrála v Jak se vám líbí hospodskou, pak jsem absolvovala přehrávky s Lady Macbeth. Takže já budu mít teprve teď ve třiceti ten opravdový shakespearovský křest.
* LN Aspoň jste už na takový úkol dozrála...
Je to ale hrozně těžký, mám z toho trochu strach. Blankvers – to je jazyk, kterým normálně nemluvím, nehraju divadlo ani nezpívám, proto mám obavy. Shakespeare není nikdy obyčejná role, má jinou mluvu, verše, důrazy, rytmus i v charakteristikách je složitý. Navíc se hraje venku se všemi rušivými elementy, takže je třeba dbát, aby hlas zněl, jak má, a šeptat se musí tak, aby bylo slyšet...
* LN Vystudovala jste herectví na konzervatoři, šla do angažmá a několikrát ho pak opustila...
A přitom jsem od malička věděla, že chci být herečkou. Už v první třídě k nám totiž přišla úžasná paní se šátkem a šášou a nabídla dětem, jestli si s ní chtějí hrát. Přihlásila jsem se do jejího „dramaťáku“ a úplně jsem tomu propadla. Samozřejmě jsem tehdy neznala nějaký showbyznys nebo hollywoodské filmy, že bych šla za hereckým pozlátkem. Chodila jsem do toho kroužku třikrát týdně, tam jsme recitovali, zpívali, hráli, pracovali s fantazií, říkali si o verších, a protože mám fantazii hodně rozvinutou, moc mě to bavilo, chodila jsem na soutěže, jezdila na divadelní festivaly. Dokonce jsme byli na divadelním festivalu v Moskvě s Labyrintem světa.
* LN Takže konzervatoř byla logická volba. Nesplnila očekávání talentované dívky z Písku?
Vlastně to byl trochu zázrak, že jsem se na konzervatoř dostala. Mimopražské jsme tam byly jen dvě. Ale pak přišlo rozčarování.
* LN Škola nestačila vám, nebo vy jí?
Ta úžasná paní, která nás vedla, byla opravdu mimořádná, učila nás o jakémsi hereckém vyzařování, měla to hodně propracované, všechno nějak navazovalo – hlas, zvuk, světlo. Na konzervatoři jsme měli hodiny herectví sice se skvělými profesory, ale na každou hodinu přišel někdo jiný, postrádala jsem koncepci, jedna hodina byla ráno v osm, druhá odpoledne v pět – a co si ve čtrnácti letech máte na internátě počít? Nemáte peníze, nemáte kam jít. Nikoho v tom městě neznáte.
* LN Chyběla vám rodina.
Chyběla. Jsem na ni hrozně fixovaná. Je pravda, že to, že nejsem z Prahy, jsem těžce nesla, ale ono mi to v důsledku pomohlo, jinak bych v tom Písku byla ještě teď – s maminkou, tátou a sestrou.
* LN Nakonec jste ale ve škole vydržela a absolvovala ji?
Ale někdy v pátém šestém ročníku jsem si řekla, že na to vlastně nemám povahu, že jsem introvert a divadlo mi přišlo jako jedna velká přetvářka. Taky jsem si vyzkoušela, jaké to je, když na konkurzech na různé filmy nás vždycky vzali z profilu a ánfas a pak chtěli jen ty prvoplánové krásky. Tak mi to všechno přišlo nějak líto a řekla jsem si ne, tohle dělat nebudu.
* LN To bylo pro čerstvou absolventku herectví dost smutné zjištění. Co jste dělala?
Začala jsem se připravovat na dějiny umění na filozofickou fakultu, ale nepočítala jsem s dějinami filozofie, a tak jsem ke zkouškám ani nešla. A tehdy mě režisér Petr Palouš pozval, abych hostovala v Liberci, tak jsem tam rovnou po škole pak zamířila. Dva roky dobré práce, ale taky deziluze. Herci na oblasti dřou, a nic za to nemají, nejsou nikde vidět...
Pokračování na straně 14
Dokončení ze strany 13
* LN Chtěla jste dělat něco konkrétního?
Měla jsem různé představy, například, že půjdu do Ameriky hlídat děti, učila jsem se anglicky, a tak dlouho jsem čekala na tu rodinu, kam bych mohla jet, až mi zavolala režisérka Lída Engelová, abych si zahrála takovou hezkou roli v milostném trojúhelníku, kde se muž zamiluje do fenky, kterou si přivede z parku. Je to taková metafora, ale vlastně jsem hrála psa a hodně mě to bavilo.
* LN Nakonec jste v divadle zůstala a hrála krásné role. V Emě Destinnové, Ondinu...
To byly role, které bych si v Praze v tom věku asi nezahrála. Mě ta práce strašně bavila, naplňovala, pro mě herectví je seberealizace a šla jsem do toho s tím, že tím nezbohatnu. Taky jsem za ni měla čtyři tisíce, takže jsem si musela někde přivydělávat na živobytí. Dělala jsem u kamaráda v baru. Tak to šlo dokola: zkouška, bar, představení, zkouška, bar, představení... Jet na prázdniny, na to jsem neměla peníze, bylo to celé takové temné období, cítila jsem se sama, rozešla jsem se taky s klukem – a zase jsem si řekla, že přece nebudu na tom divadle takhle fixovaná, že si najdu ještě nějakou jinou cestu.
* LN A vydala jste se do Prahy.
Ano, a začala jsem pracovat jako redaktorka v Harper’s Bazaaru, redigovala jsem kosmetickou rubriku. Ze začátku jsem ještě dojížděla dohrávat nějaká představení do Liberce, ale hrozně mě to těšilo.
* LN Někdy z té doby se datuje i vaše úspěšná Líza Doolittlová v Plzni. To jste všechno stihla?
Do My Fair Lady mě pozval Roman Meluzín. Bylo to sice dramatické, protože jsem ráno v šest jela na zkoušku, tam jsem byla do dvou, pak jsem ještě hodinu zpívala, protože jsem ten hlas musela natrénovat, a pak jsem dojela ve čtyři do Prahy a do půlnoci pracovala v redakci. Přišla Morgana ještě v Ta Fantastice, pak jsem otěhotněla a dál jsem o hraní nepřemýšlela.
* LN Zůstala jste u redakční práce, ale nakonec jste se ocitla v seriálu, a tím se stala známou, protože Ordinace v růžové zahradě patří k nejsledovanějším.
Sofince bylo půl roku, když mě pozvali na konkurz. Dlouho jsem váhala, myslela jsem si, že se na to nehodím, že jsem spíš divadelní herečka. Měla jsem různé komplexy ještě ze školy, kde pořád chtěli ty princezny a já v té době byla spíš taková stydlivá rebelka s červenejma vlasama na hlavě... Pak to vyšlo, takže na redakci jsem holt už neměla čas. Zatím se tedy živím prací herečky a jsem šťastná.
* LNV seriálu jste se osvědčila – ještě si myslíte, že jste hlavně divadelní herečka?
Baví mě všechny druhy herecké práce, ale liší se v intenzitě, jemnosti projevu, v citlivosti. Na velkém jevišti jsem už dlouho nehrála, dělám na komorních scénách, v Řeznické, v Palace a v Kalichu. Tam se musí s tou intenzitou víc pracovat, někdy je potřeba přitlačit, když lidi reagují vlažně, ale to mě moc nebaví. Záleží ale na okolnostech, někdy je člověk unavený a nereaguje tolik, někdy jsou dostatečně citliví, že vnímají i jemné nuance.
* LN Zato v televizi je vidět všechno hned napoprvé.
V televizi se snímá všechno, ale zároveň se toho hodně setře. Jednou jsem pozorovala Danielu Šinkorovou s Petrem Rychlým, jak točili takovou vážnou scénu, měla jsem při tom úplně husí kůži, a pak jsme se šli podívat k monitoru, a byla toho tam půlka. To je v divadle úžasný, že napětí a energie mezi hercem a divákem existuje, je hmatatelné. Kdežto v televizi se toho spousta ztratí, musí se víc hlídat mimika, musíte taky dbát, abyste se, máte-li ráno točit scény v detailu, dobře vyspala. Všechno je vidět. Nejen kruhy pod očima, ale i to, co máte v očích, se prozradí. Televize je neúprosná. A taky vám přidá sedm kilo.
* LN To vám rozhodně nemůže vadit. Drobná, křehká, cvičíte jógu a vedete zdravý život...
Ještě v Liberci jsem chodila na hodinové túry po horách, pak jsem začala cvičit, i tak jsem zabíjela čas, abych volné chvíle nemusela trávit zavřená v malé kobce. Až v Praze jsem se dostala k józe a chytilo mě to. Jde tam o dýchání, prokrvení orgánů, soustředění, pak už se hůř člověk večer pustí do klobásy, pochopí, že těžké jídlo bere tělu energii. A já v té době potřebovala být pořád fresh a fit. Teď už se nemusím do ničeho nutit. Jím celozrnný chleba, ovoce a sýry a cítím se dobře. Člověk si při tomhle cvičení uvědomí spoustu věcí. I o sobě. Všichni děláme chyby, a já už jsem si jich taky dost prožila, tak se jich snažím napříště vyvarovat. I pro herectví je potřeba znát sám sebe, tak se o to snažím.
* LN Herecká práce je, přes všechno to pozlátko, hodně vyčerpávající. A když si člověk nedá pozor, může ho stravovat...
Taky někdy mívám pocit, že mě to všechno hodně pohlcuje, ale člověk si musí uvědomit, že je to jenom práce, kterou je třeba brát profesionálně.
* LN Jsou herci spontánní a pak ti, kteří si všechno řádně promyslí a jdou na postavu, kterou mají ztvárnit, rozumem. Co vám víc vyhovuje?
Pro mě jsou lepší ti spontánní, ale pro jejich bezpečí je důležité umět se spuštěním opony na roli zapomenout. Jinak hrozí rozpolcení. Sice jsou leckdy na jevišti úžasní, ale odnáší to jejich život. Člověk musí i sám sebe chránit. Zbavit se špatného, očistit se od stresu... To už jsem se naučila. I herec musí skončit práci a pak začíná život, rodina, vztahy, uvolnění – jinak by stejně nebyl dobrý – je to jako v józe: nádech, výdech, napětí a uvolnění. Jinak to špatně dopadne.
* LN Pozorujete své partnery, jak hrají?
Baví mě vnímat, jak na to jdou... A někdy pozoruju i sama sebe. Například v konverzačce Líbánky, kterou hrajeme s Jirkou Langmajerem v Divadle Palace a také s ní jezdíme po Čechách. Jednou jsem měla takovou rozvernou náladu, rozjela jsem se, a najednou jsem já, jako Ivana, slyšela tu příšernou ženskou, kterou jsem hrála a s jakýmsi schizofrenním odstupem jsem ji pozorovala a nemohla uvěřit tomu, co říká. Diváci to museli poznat, ale já jsem se nemohla udržet, musela jsem se smát, co to tam povídám, sama sebe jsem odbourala. Vím, že se to nemá, ale ten smích je tak krásná věc!
* LN Co na to Jiří Langmajer? Říká se o něm, že je přísný a někdy protivný.
On je možná někdy obtížnej, ale jako herec je úžasnej, nasadí vysoko laťku sám sobě, ale taky všem okolo. I mimo zkoušky mě honil, abych byla přesná, on je tím motorem, který hlídá úroveň projevu všech nás čtyř, kteří v těch Líbánkách hrajeme.
* LN Jste také maminka malé holčičky. Stíháte se věnovat obojímu? Některé herečky se raději rodiny pro kariéru vzdají.
Já věřím na osud, na karmu, a vím, že některým ženám není přáno být matkami. U kariéristek je vlastně mnohdy mnohem zodpovědnější přiznání, že by na dítě neměly dostatek času a energie. Nikdo nemá právo někomu něco vyčítat. Je to volba každé ženy, i když častokrát si bohužel vybrat nemohou. V Ordinaci točíme s miminky z kojeňáku a já žasnu, kolik matek své děťátko odkládá. Tohle je skutečnost, kterou jsem schopná pochopit jen velmi těžko. Já děti miluju a Sofii tak, až tak se mi častokrát samotnou láskou svírá srdce. Mateřství mi hrozně pomohlo, posunulo mě dál, člověk po narození dítěte myslí úplně jinak. Je to velký rozměr, herečka, která je matka, může, myslím, nabídnout mnohem víc i ve své profesi.
* LN Zvykla jste si aspoň už v Praze, jste tu doma?
Doma, to jsou pro mě lesy, příroda, procházky se psem, to mě nabíjí, a to teď na Smíchově nemám. Vyjdu ven a potkám člověka, který si píchá do žíly. Já tu realitu znám, ale už jsem ve věku, kdy chci kolem sebe vidět hezké věci. Na domečku už se pracuje, je malinkej, půlka dvojdomku na venkově, bude to znamenat dojíždění, ale pro mě je důležité otevřít si okno a slyšet šumění listů.
***
Role v seriálu Ivanu Jirešovou proslavila. Nyní ji čeká Shakespeare na Hradě.
