Středa 29. května 2024, svátek má Maxmilián, Maxim
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Poučeni uměním spolupracují

Česko

Pražské Bienále mladého umění Zvon objevuje nové způsoby komunikace

Úkolem bienále mladého umění je přijít každé dva roky s něčím objevným. Kategorie „nového“ je ostatně v dějinách umění hlavním hybatelem pohybu jakýmkoli směrem. Od bienále se očekává, že bude prezentovat jakési aktuální tendence současné výtvarné scény, že bude pro diváky objevovat talenty, že vítězoslavně vztyčí vlajku na vrcholku zvaném estetika zvědavosti.

Shodou okolností právě vyšel katalog pátého a šestého bienále z let 2005 a 2008 s názvem Věci, o kterých s nikým nemluvím kurátora Karla Císaře, který problematiku „novosti“ postavil na hlavu: na druhém projektu pracoval se stejnými autory jako na prvním a redefinoval roli kurátora na samostatný umělecký počin, a dokonce i cynicky používal jako symbol výstavy vlastní posmrtnou masku. Publikace vytvořila nakonec další třetí projekt a shromáždila i cenné archivní materiály jako výpovědi samotných umělců a anketní odpovědi diváků. Zkoumání vazeb mezi lidmi Na rozdíl od Císaře, který akci pojednal jako vysoce sofistikovanou hru, kde se prolínají role umělce, kurátora a diváka, se Tomáš Pospiszyl, kurátor letošního sedmého bienále, pokusil zviditelnit skutečnou komunikaci mezi současnými aktéry uměleckého provozu. Ten totiž není zavřený uvnitř příslušných institucí, ani na ně vázaný: odehrává se v procesu našeho jednání, myšlení, spolupráce, podvratných i dobročinných intervencí, na síti, v ulicích – v jakémkoli myslitelném komunikačním systému. Neobjevujeme tedy významné umělecké počiny, ale věnujeme se zkoumání procesů, vazeb, interakcí. Pospiszyl se rozhodl pro práce nejmladších umělců, narozených v sedmdesátých a osmdesátých letech, tvořících v jednadvacátém století – v době naprosté samozřejmosti a nadvlády nových médií. Výběr umělců je z velké části také určen rozmanitostí těchto médií.

Určité tendence tím vlastně výstava nachází. Po nadšené internetové generaci, vyznavačích archivů a neviditelného umění, postprodukčních dýdžejích recyklujících historické koncepty nebo práce jiných umělců přicházejí senzitivní a spolupracující umělci. Zní to jako klišé: zajímají se živě o svět kolem sebe, zadávají si vzájemně úkoly, kooperují na svých pracích, zabývají se sociálními tématy, zapojují se do veřejných informačních a kulturních sítí.

Způsob uvažování se promítá do formálních podob díla. Žádné artificiální polohy na výstavě nenajdeme, spíš určitý mix těch nejrozšířenějších jazyků. Komiks, klip, dokument, kresby, animace, fotografie, architektonické modely, záznamy atp.

Náklonnost k lidovým formám demonstruje už ve vstupní hale Dominik Lang, který vytvořil novou pokladnu, novou šatnu a strukturu celého domu převedl do jedné skládací krabice. Vstup do samotné expozice předělal na dílnu, v níž jako by vznikala celá výstava a která je zároveň symbolem brikolážové zručnosti. Má diváka uvést do pochybností a položit mu otázku, o co vlastně v současném umění jde. A hned v úvodu naznačit, že především o samotný proces. O trvalé nedůvěře diváků v možnosti současného umění vypovídají právě dotazníky zveřejněné v Císařově publikaci. Na otázku Jak rozumíte tvrzení, že současné umění se může týkat jakékoli sféry života? odpověděl jeden z diváků takto: Jako výmluvě z neschopnosti. Jiný zase: Že se i lidi, co nemají co říct, dostanou až sem. Existuje ale samozřejmě řada diváků, na něž umělecká díla mluví.

Je zajímavé, že některé vystavené projekty nejsou ani dokumentovány vizuálně, nemají svou obrazovou podobu, ale jsou pouze představeny jako například koncept Martina Kohouta Scénář s učitelem cizí řeči, v němž jsou popsány úkoly pro dalšího člověka. O řešení úkolů a jejich výsledcích se ale nic nedozvíme – důležitější je scénář a naše představa o možných výstupech. Dojemným sociálním projektem je Zápis události v kraji Pavla Sterce a Vasila Artamonova, ve kterém nechali do městských kronik různých lokací zapisovat fakt, že jejich zápis bude vystaven na bienále. Zmapovali tak činnost, která je stejně jako umění určena také mnoha budoucím generacím. Kronikáři ale byli postaveni před situaci, kdy zapisují událost v opačném časovém pořadí.

Instalaci přímo pro nejkrásnější gotický prostor Domu U Kamenného zvonu vytvořili Rafani, kteří divákům zarámovali pohled na Staroměstské náměstí roztahující se oponou.

Průchodnost různých výtvarných řečí zastupuje i video stažené z YouTube anonymního autora Epos 257, kde umělecké dílo vzniká střílením barvy na gigantický bílý billboard. Autorka komiksů a street artu toy_box vytvořila své dílo rekapitulující depresivní dětství v chemickém městečku Neratovicích přímo na stěny galerie. S nimi pracoval i Vilém Novák ve svých citlivých animacích vytvořených na konkrétní místa kolem schodiště.

Model umělecké spolupráce a vzájemné reakce několika aktérů představila Katarína Hládeková, která postavila modely galerií podle výstavních projektů, které si měli představit jí oslovení kolegové. Divák tak vidí pouze dokonalý rám neznámé, a ještě navíc zcela abstraktní představy. Zároveň se v této práci kříží viditelná architektura s neviditelným uměním.

Mezi vyzkoušené a zavedené autory patří malířka Laďa Gažiová se svou depresivní sprejovou malbou, Jiří Thýn a jeho minimalistické mapování fotografického média, Petra Herotová s okouzlujícími energetickými kresbami a Pavla Sceranková se svými mobilními i jinými vynálezy.

Pro výtvarné kruhy jsou čím dál tím známější také dva fotografové z FAMU Kateřina Držková a Ladislav Babuščák, kteří svými konceptuálními a jemnými pracemi vytvářejí jakousi velmi výtvarnou protipolohu převažující sociální fotce, která je zde zastoupena snímky Gabriely Kontra a Jany Štěpánové.

Metodickou šíři letošního výběru podporuje hra UFF Vladimíra Turnera spojující občanskou aktivitu ve veřejném prostoru s ironickými a společenskokritickými intervencemi do něj. Pro lepší představu lze otevřít webovou stránku uff-game.net. Také video Jana Pffeiffera se odehrává na rozhraní několika žánrů. Umělec se zavázanýma očima řeší urbanistiku neznámého města nebo skládá geometrické sousoší z bílých kvádrů na černé ploše před sebou.

Pro výtvarného kritika je asi nejcennějším přínosem a zároveň objevem pseudodokument Viery Čákanyové Alda. Příběh paní postižené alzheimerem a její vyrovnávání se s postupnou ztrátou paměti je metaforou cílené zapomnětlivosti postkomunistické společnosti. Hlavní hrdinka si sama natáčí své soukromí, aby si mohla neustále připomínat vlastní identitu. Její záběry jsou ovšem součástí režisérského záměru a tak vzniká zdánlivě neřízený spontánní záznam, na jehož podobě je dobře vidět vliv neobyčejného dokumentaristy Karla Vachka.

Současné umění se neškatulkuje Je nutné dodat, že každý výběr „nového“ probíhá subjektivně a je limitován určitou zkušeností a znalostí. Kurátor nese tudíž určitou osobní zodpovědnost za vytvoření kontextu talentů (i s rizikem, že mnozí se dál umění ani věnovat nebudou), a to na modelu, který navíc musí mít hlavu a patu, určitou vnitřní myšlenkovou logiku a vizuální přitažlivost. Letošní bienále nám ukazuje představu kurátora, který je zároveň pedagogem filmové fakulty, což je přínosem pro kombinaci autorských přístupů z různých sfér. Ty jsou dále násobeny výběrem z demokraticky přístupných médií, v nichž autorská práva nehrají zásadní roli.

Anonymita i používání přezdívek, rovnocenná spolupráce celých skupin autorů naznačují, že také role a autorita umělce se v 21. století také mění. V galerijním prostoru tak mnohé práce absurdně poukazují na fakt, že patří jinam. Cílem bienále ovšem není tyto (ne)umělecké formy estetizovat a kanonizovat, ale otevřít nepozorným divákům jiné dimenze. Říct, že současné umění se neškatulkuje, nekategorizuje a můžeme se s ním potkávat mimoděk kdekoli. Tím Tomáš Pospiszyl doplnil zajímavou řadu aktuálních přehlídek o projekt, který by se dal charakterizovat také jako vztahový.

***

Pro kritika je asi nejcennějším objevem pseudodokument Viery Čákanyové Alda. Jde o příběh paní s alzheimerem, kdy je její vyrovnávání se se ztrátou paměti metaforou zapomnětlivosti postkomunistické společnosti.

VÝTVARNÉ UMĚNÍ Bienále mladého umění Zvon Galerie hl. m. Prahy, Dům U Kamenného zvonu 30. 6. – 3. 10. 2010 (www.ghmp.cz)

O autorovi| Lenka Lindaurová, kritička a kurátorka Autorka je výtvarná kritička a kurátorka. Je výkonnou ředitelkou Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Autor: