Pondělí 16. května 2022, svátek má Přemysl
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Pouť od sebe k sobě

Česko

Divadlo Na zábradlí uvedlo Pyreneje, existenciální „detektivku“ skotského dramatika

Muž, kterého zachránili horolezci před umrznutím na poutní cestě do Compostelly, ztratil paměť. Na terase horského hotelu na francouzské straně Pyrenejí ho s diktafonem v ruce zpovídá Ann, úřednice britského konzulátu. Je tu, aby přispěla k odhalení jeho totožnosti, ale z pracovní povinnosti se začíná rodit osobní vztah. Je tu i další žena - Vivienne. Nápadně podobná té druhé, ale starší. V ruce drží fotografie jako důkazy, tvrdí, že je jeho manželka, a je rozhodnutá získat ho zpět. A pak je tu personál - Hoteliér a Servírka. To jsou východiska existenciální „detektivky“ skotského dramatika Davida Greiga Pyreneje, kterou uvedlo Divadlo Na zábradlí v překladu a režii Jiřího Ornesta.

Hra je minimalistická co do prostředků, ale jazykově i metaforicky bohatá, odkazující ke křesťanské symbolice. Dala by se nazvat i podobenstvím svého druhu, protože její postavy mají zřetelné rysy evropských kulturních archetypů. Ty ovšem vnímáme jaksi podprahově, neboť rozhodně netrpí schematickou neživotností a naopak oplývají příjemnou nadsázkou a humorem.

Prostor pro asociace a křehkost textu

Režisér Jiří Ornest přesným detailem otevírá prostor asociacím, aniž by utloukal křehkost textu nadbytečnými obrazovými vjemy nebo ohraničoval situace předem vyslovenými významy. Scénu Martina Černého tvoří zelená neonová linka na horizontu, která jakoby dětskou rukou opisuje vrcholky hor. Kupodivu se v ní skrývá podobná porce metafyzické oproštěnosti jako v obrazech horských scenérií Caspara Davida Fridricha. Terasa v popředí scény je realistický objekt z omšelých trubek a prken, které nesou stopy po řasách a mušlích z mořských vln (svatojakubská mušle je atributem těch, kteří se vydali do Compostelly). Je ale i trochu ringem a trochu kolotočem z dětského hřiště. Není divu, že takovým prostorem občas zavane existenciální průvan, který hrou na harmoniku ještě umocní Sylva Krobová jako servírka Evelína. Její vzhůru k horám vyvrácené oči vyhlížející horolezce, do nichž se zamilovává, v sobě mají něco z extáze barokní světice. Horolezce drápající se na vrchol pozoruje i Hoteliér a lakonicky komentuje jejich osud: pod štíty jsou jich desítky a někteří občas spadnou. Kostýmy Milana Čorby na sebe neupozorňují, existují na scéně ve vzácné harmonii a baví významově přesnými detaily, ať už to jsou punčochy a boty obou žen, které jemně zdůrazňují jejich psychofyzickou příbuznost nebo Hoteliérova „světská“ image a cvočky pobitý pásek. Ve hře, kde všichni něco hledají, si vlastně jen Hoteliér (Josef Polášek) s jistou hravostí a rozkošnicky užívá života ze dne na den. Ostatně je také trochu kolotočářem, tím, kdo pozoruje pohyb ostatních v kruhu. Jeho nadhled je dán ale i kořeny vyrůstajícími z národů celé Evropy. Muž - Igor Chmela je přitažlivý čtyřicátník ve vypůjčeném obleku lázeňského hosta. Má za sebou mystický zážitek: když se zachráněný probudil z bezvědomí, zjistil, že neví, kdo je. Teď je jak čistý list papíru. A bezbranný. Všechno pro něj má jakýsi prvotní smysl, objevuje sebe sama jako dítě první kroky a žasne nad světem. Cosi ho neodolatelně přitahuje k ženě, která mu přijela pomoci, a tak to bezelstně zveřejňuje. Úřednice britského konzulátu Ann (Adéla Kubačáková) je naopak esencí ženských traumat a nejistot. Upjatá v tvídovém kostýmku se brání před světem krunýřem úředních floskulí, kterými se pokouší popsat své nejniternější pocity. Kouzelná nešikovnost, s níž se na začátku inscenace pokouší uvést do provozu diktafon, je obrazem jejího bloudění: ani návod v pěti jazycích nedává smysl bez zkušenosti. A tak paradoxně její neukojené, kypící ženství, uvězněné ve tvídovém brnění, v plné síle vyhřezne až ve chvíli, kdy zapomene sama na sebe a dotkne se nicoty. Před a během epileptického záchvatu se z kostýmu osvobodí její obří ňadra v růžovém korzetu i její pravý temperament a vášnivá povaha. Zábavné je, že se Ornestovi podařilo objevit dvě typově velmi podobné herečky, takže celá zápletka má o to ironičtější, ale i pravdivější rozměr - sledujeme, jak Muž utíká od jedné ženy k druhé, která je stejná - archetyp velké matky, v jejímž náručí muž ukojí své nejistoty a zároveň nalézá pevný řád, po němž se mu stýská a ze kterého utíká. Jenže sobě neutečeme, opakujeme stejnou volbu, točíme se v kruhu. Vivienne (Natálie Drabiščáková) je jak z vytesaná z kusu kamene, pevná, klidná, cílevědomá, přiměřeně laskavá s neodolatelně suchým humorem. Muž se nakonec „rozvzpomene“ na svůj život a spočine v jejím náručí. Pouť od sebe k sobě v Divadle Na zábradlí končí - podobně jako v Greigově hře - smířením. Pyreneje v Divadle Na zábradlí je inscenace, jaké se rodí zřídka. Výborný text a pozorná, přesná a láskyplná režie. Jako vyluštěná křížovka, kde jedno slovo tvoří součást jiného, nic nepřebývá, jako klíč, který přesně zapadá a otevírá dveře k přesahu.

HODNOCENÍ LN **** David Greig: Pyreneje Překlad a režie: Jiří Ornest Scéna: Martin Černý Kostýmy: Milan Čorba Hudba: Michal Nejtek Divadlo Na zábradlí, česká premiéra 7. 11.

Autor:

Všechno vymyslela Škrlová. Je to hlava manipulace, říká režisér Síbrt

Premium Před patnácti lety Česko šokovala kuřimská kauza. Týrání malých chlapců nejbližšími příbuznými i podivná role „Aničky“....

Češi řeší, čím topit. Proč bychom se neměli zbavovat plynového kotle?

Premium Plynu pro domácnosti by mělo být dosti při přerušení dodávek z Ruska. Nedostatkový plyn sice zdražuje, ale rychlý...

I vysokoškolák může být blbý, říká obávaný lovec z Novy Doktor Vševěd

Premium Na úspěchu televizní soutěže Na lovu má Jiří Martínek velký podíl. Diváci žasnou nad jeho znalostmi. On žasne taky –...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat