Poprvé jsem tu knihu otevřel v New Yorku. Podruhé o třiapadesát let později v Praze, o Vánocích 2008. Vše kolem se zdálo stejné. Zimní večer nad Sedmapadesátou ulicí Manhattanu byl stejně bezhvězdný jako nyní prosincová noc nad pražskou Vinohradskou, když dočítám poslední větu - „ všechno živé kolem, viditelné i neviditelné, mlčky přikývlo.“ Ani slova románu se nezměnila. Ale všechno bylo jiné.
Před půl stoletím, v oněch sychravých dnech exilu, jsem měl v rukou jen stoh volných kopií strojopisu, s mnoha ručními vpisy, jak mi je půjčil autorův blízký přítel. Sám autor knihy seděl u svého psacího stolu jen několik metrů ode mne, dlaněmi si tišil bolest v očích a neměl tušení, co čtu.
V newyorské redakci československého oddělení Rádia Svobodná Evropa bylo večerní ticho. Z ulice bylo slyšet jen taxíky dovážející lidi ke Carnegie Hall. Kopii rukopisu Tvrdé země Zdeňka Němečka (18941957) mi půjčil můj redakční kolega a Němečkův přítel Ivan Herben. Román vyšel už roku 1954 v newyorském nakladatelství Czechoslovak Publishing Co. v nepatrném nákladu. Byl rozebrán, než jsem se o něm dozvěděl. A nyní Tvrdá země vyšla poprvé v České republice. Doplňuje ji obsáhlá a hodnotná studie Vladimíra Papouška.
Exil zvenčí a zevnitř Tvrdá země je román o exilu a emigraci v Kanadě, a také o smyslu lidského hledání a počínání ve vyhrocených podmínkách, ohrožujících samu identitu člověka. Ale Tvrdá země netvoří jen další článek v řetězu dřívější Němečkovy prózy ze života českých exulantů a emigrantů: New York: zamlženo (1932), Na západ od Panonie (1935), Ďábel mluví španělsky (1939), Evropská kantiléna (1945). Román Tvrdá země označuje zlom, ne tak literární, ale lidský. Ve svých dřívějších románech psal diplomat Zdeněk Němeček o českých exulantech a emigrantech. Tvrdou zemi psal exulant v nejtvrdším období exilu, v letech, kdy si mohli lidé za hranicemi, stejně jako lidé doma, naději jen vymýšlet. Kdyby exil označoval jen situaci člověka, který by byl raději doma, ale je mu dáno žít v cizině, pak Zdeněk Němeček byl exulantem po celý život. Začátkem první světové války byl v Rusku a mezi prvními vstoupil do československých legií. Po válce pracoval v diplomatických službách, se svou bohatou jazykovou výbavou sloužil ve Spojených státech, ve Francii a ve Španělsku a jako konzul se stále stýkal s českými a slovenskými vystěhovalci. Zdeněk Němeček, s citlivou duší básníka, vzezřením přísný voják, rozuměl poutníkům cizinou.
Konec druhé světové války ho vysvobodil z vězení gestapa. Vrátil se do služeb československé diplomacie. Únor 1948 ho zastihl v Kodani. V létě 1948 se mu podařilo dostat z Československa manželku Annu a dceru Olgu. Němeček rezignoval a s pomocí diplomatických kolegů dostal azyl v Kanadě jako politický uprchlík. Prostřednictvím svého románového hrdiny se Zdeněk Němeček v tvrdé zemi exilu připojil k těm, o nichž dosud psal jen zvenčí.
Zranitelné místo Josef Navara se po útěku z poúnorového Československa ocitá na kanadském severu, v Ontariu, na okraji obrovských lesů, táhnoucích se až k Hudsonovu zálivu. Navara, bývalý západní letec, si nese do exilu těžká břemena. Ztrátu domova, pro jehož osvobození bojoval, ztrátu ženy, která ho zradila, ztrátu bratra, jenž se odcizil, i jiné vzpomínky, s nimiž se musí vyrovnat.
Exulant Navara pracuje na pile, v drsné zemi, mezi drsnými lesními dělníky, ale také v zemi široké a volné a mezi svobodnými lidmi. Vnímá volnost nekonečných prostor, i když je stále poután vědomím, že je tu cizincem. Musí bojovat s kanadskou francouzštinou, musí se postavit agresivnímu dřevaři, musí se vypořádat s vlky -musí si vytvořit svůj vlastní prostor a svou identitu, aby byl uznán svými druhy, aby mezi ně patřil. Je vděčný lidem, kteří se nepozastavují nad jeho nemotornou francouzštinou a jeho cizinectvím.
Němečkův Josef Navara je postava v mnohém zidealizovaná, rytá pevnými tahy autorova pera, ale do obrazu znovu a znovu prostupují cizincovy myšlenky na domov a ohrožují jeho vnitřní sílu. Je to v těchto okamžicích, kdy s Josefem Navarou splývá exulant Zdeněk Němeček nejjasněji, pevný muž, který vidí černou černě, bílou bíle, odstíny šedi nejsou v jeho spektru, ale v Navarovi samém je zranitelné místo. Josef Navara dostává dopis, a opouští sever. Zde končí první, podstatnější část románu. Cesta k jihu Druhá část Tvrdé země tvoří pouze třetinu celku. I když je stylově odlišná od části první a objevují se v ní nové osoby, dějově ji s ní spojuje nejen postava Josefa Navary, ale především Navarova cesta exilem, předznamenaná osudovostí. Z tohoto pohledu není patrné, proč ji autor vůbec tak příkře oddělil. Jednou jsem se toho v rozhovoru s Němečkem dotkl, opatrně a zdálky. Zřejmě o tom nechtěl hovořit.
Dopis, který vedl Navaru na dlouhou cestu ze severu na ontarijský jih, téměř dva tisíce kilometrů, je podepsán Evou Kalinovou. Navara se z dopisu poprvé dozvídá, že Eva Kalinová, s manželem Janem a s dospělými dcerami Dagmarou a Olgou, je v exilu a že rodina vlastní farmu na samém jihu Ontaria.
Navarovo setkání s rodinou Kalinovou má dramatický spád, i když příběh trpí jistou banálností, místy patosem, a postavy Kalinových nejsou hlouběji prokresleny. Letec Josef Navara kdysi před dvaceti lety přistál nouzově v Čechách na poli Kalinových, měl četná zranění, byl dlouho v nemocnici a Eva Kalinová nad ním bděla - a zamilovali se do sebe. Zamilovali, ale nepomilovali.
Kalinovi tehdy měli jen dcerku Dagmar. Navara se po uzdravení vrátil k letectvu a byl převelen na východní Slovensko. Někdy poté se Kalinovým narodila dcera Olga. Jan Kalina, schopný statkář, ale také cholerik a žárlivec, po celá léta v sobě nese sžíravou, leč falešnou představu, že Olga je dcerou Navarovou, ničí tím své manželství a celou rodinu. Nakonec se Jan Kalina pokusí při honu na lišku Navaru zastřelit, ale pouze ho těžce zraní. Navštíví Navaru v nemocnici a přizná se mu. Navara to stejně ví, podobně jako Kalinova starší dcera Dagmar, která byla na honu s oběma muži. A Dagmar nakonec opouští rodinu a odjíždí s Josefem na sever, do lesů, kde Navara dříve pracoval. Jantarová hora O tom však Němečkova Tvrdá země není. Jistá literární ošumělost závěrečného příběhu, který se ostatně dobře čte, nijak neruší a nepřekrývá autorův záměr: nahlédnout do temných míst v životě exulantů, do osudů lidí, kteří ztratili domov, a přestože si vytvářejí vlastní místo v tvrdé zemi exilu, domov je pro ně stále magnetickou Jantarovou horou.
Smysl Navarovy cesty na ontarijský jih a zpět na sever je patrný skrze prizma autorovy doby. Zdeněk Němeček začal psát Tvrdou zemi roku 1950 v Kanadě a dokončil ji v New Yorku na přelomu let 1951 a 1952, v čase, kdy československý exil ustoupil politické realitě a myšlenky na návrat domů musel odsunout za hranici viditelného obzoru. Ale ozvěny a doteky domova neztrácejí na síle: stačí dopis podepsaný Evou Kalinovou, a Josef Navara okamžitě míří k jihu, nemůže jinak. Když Josefův náhradní obraz domova potemní a pokřiví se střetem na Kalinově farmě, Navara se vrací na sever, není kam jinam, ale bere s sebou Dagmar, dceru své dávné lásky - dech domova. Název poslední kapitoly „Návrat“ je mnohoznačný.
Sám Zdeněk Němeček dva dny před svou smrtí, 3. července 1957, vyjel s kulturním redaktorem mnichovské Svobodné Evropy Jaroslavem Dreslerem k československé hranici. Aby se alespoň zdálky podíval na české lesy. Doteky.
KNIHA TÝDNE Tvrdá země Zdeněk Němeček Vydalo nakladatelství Torst, Praha 2008. 306 stran.
O autorovi| ZDENEK SLOUKA, Autor (* 1923) je emeritní profesor politologie. Přednášel na několika amerických univerzitách.
