Podoby Ježíše v kontextu soudobého světa z katolického hlediska asi nejlépe nastiňuje publikace 50x Ježíš (Karmelitánské nakladatelství 2002) od benediktinského mnicha, ekonoma a psychologa Anselma Grüna. Mezi těmito mnoha podobami najdeme i Ježíše coby odpůrce výkonu a moci, Ježíše – žrouta a pijana, tuláka vybočujícího z řady, Ježíše coby rodinného terapeuta, nechybí ani Ježíš jako „nespoutaný muž“, Ježíš – vypravěč a Ježíš – klaun. Vedle toho Grün připojuje i kapitoly o tradičnějších označeních Ježíše coby Žida, Mesiáše, Vykupitele, Krále králů či Božího syna.
Od Rabbiho k Patologovi O tom, jak se chápání Ježíšovy postavy měnilo v průběhu staletí, poutavě pojednává kniha Ježíš v proměnách staletí: jeho vliv na dějiny, myšlení a kulturu. Její autor, profesor na univerzitě v Yale Jaroslav Pelikan, patřil k světově nejvýznamnějším znalcům dějin křesťanství a intelektuálních dějin středověku. Už názvy kapitol Pelikanovy knihy ukazují, nakolik se Ježíšův obraz v průběhu staletí proměňoval: od židovského Rabbiho přes Kosmického Krista, dále Mnicha, jenž vládne světu, až k mystickému Ženichovi duše. Kapitolu o renesanci autor nazývá Univerzální člověk, interpretaci osvícenskou charakterizuje slovy Učitel zdravého rozumu, jehož vystřídal Ježíš coby Básník ducha období romantismu. V předposlední kapitole je Ježíš vykládán jako Osvoboditel, stojící v opozici proti ekonomickým a sociálním nespravedlnostem a nabádající k revoluční změně společenského uspořádání (tak ho u nás vnímal Milan Machovec), v závěrečné kapitole je Ježíš představen jako Člověk, který patří světu, jehož univerzální poselství je určené celému lidstvu.
Pelikan v knize zastává tezi, že i v novověku, kdy klesá respekt k organizovaným církvím, souběžně roste úcta k Ježíšovi. Podle autora renesanční humanisté odmítali středověk, ale v obdivu k Ježíši a v jeho zbožném uctívání nezaostávali za žádným středověkým teologem – takže i název epochy renesance souvisel s Ježíšovým varováním, že jestliže se někdo znovu nenarodí, nemůže spatřit Boží království. Podobně jedním z pramenů moderního vědeckého myšlení bylo podle Pelikana i jiných dřívější chápání Ježíše jako Logu, jako racionálního principu ovládajícího svět a umožňujícího jej díky tomu také rozumově uchopit.
Kniha je psána z hlediska pravověrného křesťana – Pelikan strávil většinu života jako člen, a dokonce pastor luterské církve, osm let před smrtí pak s manželkou vstoupil do církve pravoslavné. Jeho obraz Ježíše, ať je sebevíc proměnlivý, zůstává pravověrný: nepíše vůbec o tom, jak Ježíše vnímají například muslimové, pro které je jedním ze čtyř velkých proroků – předchůdců Mohameda, ani jak Ježíšovu postavu chápali četní heretici a schizmatici či přívrženci různých soudobých sekt, z nichž mnohé vznikly na půdě křesťanství – i když to vše také bezesporu patří ke „kulturním dějinám Ježíšovy osoby“, jak svoji knihu autor také označuje.
Neuvádí ani podobu Ježíše jako „Patologa“ (označení F. Gonzálese-Crussiho), rozšířenou v 17. století: v této verzi Ježíš přistupuje k ostatkům hříšníka a orgán po orgánu hledá fyzické příznaky mravní zkaženosti: „Odsekne jazyk, který se dopustil tolika lží; rozseká nohy, jež člověka nutily skákat při těch nejzhýralejších tancích; stáhne kůži a odhalí maso, v němž se skrývá utajená nečestnost.“ Mnozí také asi budou spíše souhlasit, jako já, s Arthurem Lovejoyem, podle něhož Ježíšův charakter a učení byly pojímány způsoby tak rozmanitými, že i jejich jednota je hlavně jednotou názvu, tedy jen jména křesťanství – proti tomu Pelikan soudí, že přetrvává nezměněný originální portrét Ježíše věrně zachycený v evangeliích. Panchart a syn ženy rozvedené Pokud by se někdo zajímal o „heretické“ verze Ježíše, ke studiu mu mohou posloužit knihy Padělatelé Ježíše (Fontána 2007) nebo Kristus podle New Age: kritická analýza (Alessandro Olivieri Pennesi, Matice cyrilometodějská 2000). Autor první ze jmenovaných knih, Josef Dirnbeck, poněkud bulvárně probírá hypotézy o Ježíšově manželství a dětech, o jeho vegetariánství, árijství či o jeho původu z Marsu. Se zaujetím vypráví i zkazky o jeho pobytu v Římě, ve Francii, Indii, Japonsku či Americe (mormonská verze). Ironicky poukazuje na to, že mnozí autoři „nových“ zjištění často nevědomky opakují teze stovky let staré.
Jedním z předobrazů pozdějších pro křesťany heretických obrazů Ježíše je židovský protikřesťanský pamflet Toledot Yeshu. Podle tohoto spisu, který byl v Evropě a na Blízkém východě široce rozšířen od devátého století a česky vyšel roku 1879 v Milwaukee v překladu F. M. Klácela, byl Ježíš „panchart a syn ženy rozvedené“, divy konal díky „ukradenému kouzlu“ a jeho život skončil ukamenováním a oběšením. Jako jeho otce spis uvádí „pověstného ničemníka“ a „hlavního neřestníka“ Josefa Panderu. Dirnberck píše o tomto původně orálně předávaném textu jako o snůšce „nejapně zfalšovaných historek“, ovšem v nedávno vydané knize Ježíšova dynastie renomovaného amerického historika Jamese Tabora se právě osoba jménem Pantera znovu vynořuje. Tabor se dokonce v kapitole Rozřešení Panterovy záhady široce rozepisuje o náhrobku jistého Tiberia Julia Pantery, který byl roku 1859 nalezen v Německu – šlo o římského vojáka, který byl původem Žid, pocházel ze syrské Palestiny a byl současníkem Ježíšovy matky Marie. Jak Tabor konstatuje, máme tedy „správné jméno, správné povolání, správné místo a správný čas“, a nenápadně naznačuje, že by mohlo jít o hrob skutečného Ježíšova otce.
I když jsem v pokušení Taborovu víru interpretovat jako jakousi obdobu zázraků, které ve středověku hojně provázely nenadálé nálezy relikvií, nutno dodat, že Tabor si v případě hrobu Ježíšova otce i Ježíšovy rodiny přece jen zachovává – na rozdíl od mnoha dalších autorů včetně Dana Browna – skeptický odstup. Americký historik přitom nebojuje proti křesťanství jako takovému, ale snaží se – jak jinak – o nalezení cesty k „původní“ Ježíšově zvěsti, kterou chápe jako poselství boje proti „všem formám bezpráví a útisku“ (takže známý Pelikanův Ježíš Osvoboditel). Skutečnému historickému Ježíši podle Tabora nejlépe odpovídá Ježíš, ve kterého věří muslimové.
Cesta do Ježíšovy duše O Ježíšovy rodinné vztahy a jeho citový či vnitřní život se ovšem zajímají také mnozí další autoři včetně křesťanů. Benedikt XVI. sice tvrdí, že biblické texty nám do Ježíšova nitra nahlížet nedávají, protože „Ježíš je nad našimi psychologiemi“, ovšem i mnozí katolíci se právě o toto pokoušejí. Bývalý děkan pražské teologické fakulty Václav Wolf v publikaci Psychologie Kristovy osobnosti (Matice cyrilometodějská 2006) zmiňuje „historii sporů o niternost Ježíše Nazaretského“ – za citát stojí tvrzení, že „Ježíšova lidská duše vytvořila v centrální nervové soustavě svého organismu empirické neurofyziologické centrum, které spolu s celou Ježíšovou niterností není autonomní, ale je neustále nasměrováno ke svému ontickému osobnímu nositeli, kterým je božské Slovo“.
Podobně psycholog Jeroným Klimeš ve své knize Psycholog a jeho svědectví o Kristu (Portál 2008) řeší otázku, jak by asi vypadala psychika člověka, který by o sobě byl přesvědčen, že je Boží syn. Klimešova odpověď vychází z tradičního křesťanského učení: Ježíš byl Božím synem a také se odmalička považoval ne za dítě nějakého muže, ale přímo Boha. „Měl tedy identitu adoptovaného dítěte, které hledá svého pravého otce.“ Z toho autor dovozuje nejen to, že motiv adopce je konstitutivní pro celé křesťanství, ale i četné – velmi kritické – soudy o soudobé církevní hierarchii.
Jestliže Wolf zdůraznil spíše Ježíšovo „permanentně nepřerušené blažené nazírání na božské předměty“, u Klimeše se Ježíš musí stále vyvíjet a učit, a proto mu po smrti trvalo tři dny, než objevil cestu zpět mezi živé, „protože to nebylo nic snadného“.
Jakousi střední polohu mezi Klimešem a Taborem zaujímá novinář a spisovatel Martin Komárek v knize Bůh nezná budoucnost (Prostor 2008), podle kterého byl Ježíšův otec skutečný člověk a Božím synem se Ježíš stal až v okamžiku, kdy se „otevřela nebesa“ a Bůh jej takto označil.
Specifickou podobu Ježíše pak nacházíme u uznávaného českého katolického teologa Ctirada Pospíšila (Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel, Krystal a Karmelitánské nakladatelství 2006). Ten se mimo jiné – na rozdíl od Dirnbecka – vážně zabývá Ježíšovým vztahem k hypotetickým mimozemšťanům: jeho univerzální láska dokáže podle teologa zahrnout i je a „různá hypotetická vtělení Božího Syna do jednotlivých kosmických přirozeností by se vzájemně nevylučovala“. Slunce v Korutanech spadlo z nebe Klimeš vyjmenovává řadu uměleckých děl, která se ve 20. století tématem Ježíše zabývala, a podotýká, že kristologický syžet najdeme třeba i ve filmu Matrix. Dlužno dodat, že je vděčně využíván i v dalších souvislostech: když nedávno v Rakousku pohřbívali Jörga Haidera, zaznívala slova o tom, že v okamžiku politikovy smrti „slunce v Korutanech spadlo z nebe, hodiny se zastavily“, a klagenfurtský starosta o něm prohlásil „Ejhle člověk“, což jsou zřetelné odkazy na biblické líčení Ježíšovy smrti.
To jen dokazuje, že i v dnešní sekularizované Evropě stále platí Goethův výrok „mateřským jazykem Evropy je křesťanství“ či Kantovo „evangelium je pramenem naší civilizace“. Lze však Ježíšův význam přecenit? Krátce před smrtí prý Jaroslav Pelikan řekl, že „pokud Ježíš vstal z mrtvých, na ničem jiném nezáleží; a pokud Ježíš z mrtvých nevstal, pak na ničem jiném (také) nezáleží“. Přestože někteří křesťané zřejmě chápou Ježíšovo zmrtvýchvstání metaforicky, toto dogma stále zůstává jedním ze základů – fundamentů – křesťanské víry. Pelikanův výrok je přitom jen jakousi zjemněnou verzí slov, kterými měl chalífa Omar zdůvodnit zničení alexandrijské knihovny: pokud ony knihy obsahují učení Koránu, jsou nadbytečné a musí být zničeny, pokud obsahují něco jiného, jsou škodlivé a musí být zničeny rovněž.
Na každý pád lze souhlasit s výrokem Alberta Schweitzera o tom, že „žádná jiná historická práce neprozrazuje tolik o autorově já, jako je psaní života Ježíšova“. I když si pod jeho jménem každý představí něco jiného a mnohé spisovatele i vědce – jako například Otakara A. Fundu – na něm nejvíce přitahuje otázka, zdali by býval neudělal lépe, kdyby „tesal stoly v Nazaretě, učinil šťastnou Máří z Magdaly, měl s ní několik hezkých kluků a nepobláznil své současníky a později celý svět“, Ježíš zůstává světoznámou superstar. Do budoucna asi slavnější než Beatles.
***
Zájem o Ježíše ani dnes neklesá: každý rok o něm vycházejí stále nové a nové knihy, jejichž počet mnohonásobně předčí třeba počty titulů věnovaných Stalinovi a Hitlerovi dohromady. Jaký obraz Ježíše ony knihy přinášejí?
Krátce před smrtí prý Jaroslav Pelikan řekl, že „pokud Ježíš vstal z mrtvých, na ničem jiném nezáleží; a pokud Ježíš z mrtvých nevstal, pak na ničem jiném také nezáleží“.
Ježíš v proměnách staletí
Jaroslav Pelikan Přeložil Tomáš Jajtner. Předmluva Petr Pokorný. Vydalo Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2008. 343 strany.
Ježíš Nazaretský
Joseph Ratzinger – Benedikt XVI. Přeložila Daniela Blahutková. Vydalo nakladatelství Barrister & Principal, Brno 2007. 269 stran.
Ježíšova dynastie
James D. Tabor Přeložil Dušan Zbavitel. Vydalo nakladatelství Knižní klub, Praha 2007. 366 stran.
O autorovi| Jan Lukavec, Autor (* 1977) je kulturolog a bohemista, pracuje v Národní knihovně ČR kulturolog
