Kam jsem přijel, tam zrovna demontovali jedno pódium po mítinku a o pár metrů dál už stavěli nové. V jednom rohu náměstí ještě z autobusu vyhrávala píseň HZDS o krásné zemi a laskavém lidu, z opačné strany už burácela inovovaná Diridonda s textem o „skromné a neoblomné“ SDĽ. (Já jsem donedávna lidi, kteří během tří měsíců vyhodí za kampaň asi 600 tisíc eur, nepovažoval za skromné, spíš za mimořádně neoblomné, ale člověk se pořád učí.)
Byla to moje pátá a zatím nejdelší cesta tohoto druhu. Takže mohu potvrdit, že Slovensko i v roce 2010 zůstává hluboce rozdělenou zemí. Ale nikoli černobíle na západ a východ, ani na červené a modré.
Lidé, kteří to nevzdali Co jsem viděl: Jedno z nejlepších knihkupectví v banskobystrickém kraji najdete v Revúcej. Několik jedinců tady supluje hned několik kulturních institucí.
Žilinské kulturní centrum Stanica-Záriečie za sedm let zásadně změnilo své město i širé okolí k lepšímu, a to vzniklo v dobách, kdy ještě tamní primátor a šéf Slovenské národní strany Ján Slota neronil krvavé slzy (do parlamentu prolezl jen tak tak, o 0,07 procenta), ale nebezpečně vyhrožoval každému, kdo se mu vzpíral.
Nezávislý portál Inforožňava.sk dokázal, že i v provincii lze dělat plnohodnotné médium určující veřejné mínění, díky němuž v regionu sílí občanská společnost.
Skupina dobrovolníků v Senici se snaží oživit budovu DAV, zdevastované kulturní centrum pro Záhorí. Před vchodem stojí Kulichova socha Laca Novomeského; za státní peníze vynaložené na jeho nejnovější dílo – jezdeckou sochu knížete Svatopluka na Bratislavském hradě – a s tím spojený nechutně pompézní ceremoniál už mohla být stavba v Senici dávno opravená.
Dál existují regiony, kde jsem ujel padesát kilometrů a kolem silnic II. a III. třídy neviděl jediný billboard. Region by je neuživil. Mně nijak nechyběly, ale hodně to vypovídalo o světě, do nějž jsem vstoupil.
STŘEDOEVROPSKÉ OKNO
V mnoha městech a vesnicích vůbec nejsou knihkupectví (nebo se v nich prodávají i žehličky, tapety a zájezdy) a na novinových stáncích mají jen bulvár. O politice se tam rozhoduje i v místním rozhlase, který mi o půl osmé ráno vyhrával pod oknem. Pobožní, euroskeptičtí a neoliberálové Moje cesta skončila v den voleb. První odhad výsledků jsem se dozvěděl v kruhu čtenářů v Trenčíně. Potěšilo mě, že Slovensko poprvé v dějinách zřejmě povede žena.
Sotvakterá vláda však vstupovala do složitější situace, snad jen v roce 1990 to bylo těžší a chaotičtější. Po čtyřech letech Ficovy koalice se z obstojně fungujícího státu stala extrémně zadlužená země, v níž nefunguje téměř nic – s výjimkou nezávislého průmyslu a byznysu, na nějž chamtivá trojice vládců nedosáhla.
Těsná většina poslanců, kteří mají čtyři roky vystupovat víceméně jednotně, zahrnuje všelicos od náboženských fundamentalistů přes zaťaté odpůrce EU až po radikální neoliberály. S hledáním kompromisů to budou mít těžké.
Zarytí skeptici proto nad novou vládou lámou hůl už předem a tvrdí, že nic přelomového se nepodaří prosadit. Ani skutečnou reformu vysokých škol, ani odluku církví od státu, ani registrované partnerství. Ale i tak cítím radost, že se takový volební výsledek vůbec podařil.
Vysvětlujte. Nejen na Facebooku Napsal jsem na začátku, že Slovensko je rozdělené. Dělí se na lidi, kteří mají chuť ve své komunitě něco dělat, a na ty spíš lhostejné či zcela apatické.
Dovolím si dát vládě jednu radu: za prioritu považuji důkladně a srozumitelně lidem vysvětlovat, proč jsou další reformy potřebné a důležité. Od dob Dzurindových kabinetů uplynuly z komunikačního hlediska věky. Internet se za tu dobu stal součástí hlavního proudu a úspěch „facebookové“ strany Sloboda a Solidarita (SaS) ukázal, že rozdíl mezi virtuálním a reálným hlasováním se setřel. Když však mluvím o vysvětlování změn, nemyslím tím jen dát zprávu do svého poslaneckého statusu na Facebooku. Ale soustavně oslovovat lidi ze všech regionů těmi médii, která jsou jim blízká a kterým rozumějí.
Největším problémem Slovenska není nehorázná korupce, nýbrž to, že nehorázná korupce lidem nevadí. Klíč vidím v politickém vzdělávání, v objasňování, co to je občanská společnost a proč budou lidé žít lepší životy, když se naučí prosazovat svá práva. V Štítniku, ale i v Petržalce může člověk prožít celý život a nemusí se dozvědět, že demokracie a Evropská unie mu jako občanovi prospívají.
A začal bych na středních školách. Jestli je někde potenciál Slovenska, tak v mladých lidech narozených po roce 1989.
O autorovi| Michal Hvorecký, Autor (* 1976) je bratislavský spisovatel spisovatel
