Dej českému člověku tužku a papír, a hned je od něj klid, chtělo by se nemístně zavtipkovat nad trojicí gigantických antologií Ivana Wernische, zachycujících tvorbu „zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných“ tuzemských literátů zhruba od 18. století až do roku 1948. Takřka dva a půl tisíce nepochopených mistrů pera se zdá na tak malý národ až až. Na druhou stranu, byli to právě Češi, kdo založil svou národní identitu na padělaných veršovánkách a hádkách o ně. A jedna ze dvou Nobelových cen pro našince byla – za básničky.
Pravda a krása u nás zkrátka odjakživa tančily obkročák.
Zombie z čítanky Udeřila půlnoc. Stíny se dlouží, písek křupe pod botou. Hřbitovní zeď na Vyšehradě přelézá vousatý muž, sledován bledým okem luny. Z pytle vytáhne rýč a zaboří jej do hromady kompostu v rohu krchova, kam se odhazují ovadlé věnce a plevel. Náhrobky klasiků na Slavíně se začnou poněkud chvět, když se zpod mužova rýče vynořují první přízraky nemrtvých, co měli být už dávno rozpadlí v prach. Každý zombík si ševelí tu svou: „Skotačí mráček na obloze modré,“ pěje jeden. „Žár shltal vůni akátu,“ lká druhý. „Jak krásná vlast má jediná,“ hřmí třetí. „Hobloval krejčí kamna,“ píská čtvrtý. A vousáč s rýčem se tomu od srdce směje a chvíli zas dojetím jihne jak „červánkové rdění“. Ráno si ale školní výpravy žádných přírůstků na Slavíně stejně nevšimnou a dál ometají rovy klasiků, kterým se do lící vrátil mramorový majestát.
Ivan Wernisch začal uveřejňovat své objevy zapomenutých spisovatelů na počátku 90. let v Literárních novinách. První dvě antologie z tvorby outsiderů opatřil podtitulem Z jiné historie české literatury. A třebaže se ve svých kusých komentářích dušoval, že nevěří v nějaký senzační příliv do čítanek, přece jen takovou ambici bylo možné mezi řádky vycítit. Nestalo se. Nikoli proto, že by Wernisch vykutal ze zapomnění špatné texty, naopak, ale nebyla vůle něco měnit, opravovat, posouvat. Čítanky taky nejsou nafukovací, že. A literární historii nezajímají dobré texty, ale dobří autoři. Což je paradox vinoucí se až do současnosti.
Jak takový čítankový autor vzniká? Musí se na něm shodnout alespoň jedna „lobby“, tj. stačí dva tři pilní kritici opření o nějaký relativně vlivný časopis, nejlépe provázaný s produkcí knih. Viz třeba dnes nakladatelství Host, které vydává sebrané spisy třicetiletým „bardům“ (a má na to svaté právo), zatímco zástupy talentů postávají bez povšimnutí na ulici. Hlavní je vytvořit povědomí o důležitosti autora, které se postupem času stane nezávislé na jakosti jeho díla. A po pravdě řečeno, v umělecké vlivologii má místo i jisté iracionální „pumprdentlich“. Dodnes kupříkladu nepochopím, proč na současném trhu výrazněji neprorazil tak zručný, bystrý a čtivý spisovatel, jako je Bohuslav VaněkÚvalský, zatímco módními se stali autoři typu Petry Hůlové či třeba Davida Zábranského. (Ach, kéž by se našel také nějaký propagátor zapomenutých žijících spisovatelů!) Abychom se však vrátili k Wernischovým antologiím. Kdybychom některé texty v nich podepsali jmény Jana Nerudy či K. H. Máchy místo Josefa Říhy nebo F. L. Poláka, nikdo by myslím nic nepoznal. Ukázaly to už v profánnější rovině televizní soutěže zpěváků z ulice. Gott ani Vondráčková nejsou žádní výjimeční jedineční zpěváci, které by nešlo nahradit – jen u toho vydrželi, leccos překousli a byli na očích. A pozor: kdyby navlas stejné antologie nesestavoval IVAN WERNISCH, ale dejme tomu Leopold F. Kalabousek, pochybuji, že by je nějaké nakladatelství vydalo...
Cinty a hyacinty Přestože literární historii charakterizuje povětšinou žel konformita a lenost, Wernisch nezatrpkl a svou nejnovější antologii nazvanou Quodlibet (rozuměj: pestrá směsice) pojal jako „knihu mnoha vůní“. Otevřel ji všem žánrům bez ohledu na hierarchii: od „vážné“ lyriky a epiky přes kuplety, morytáty či parodie až k vinšům, hádankám, kouzelnickým trikům a kázáním. Tady už nikdo nechce přepisovat dějiny, jen kochat se, „jak se komu co líbí“, tak zní podtitul svazku. A zároveň s tímto barevným počtením se nám dostává rychlokurzu postmoderny pro pokročilé.
Kam až sahá literatura? Kulturní časopisy jako Tvar či Host sledují úzký výsek tzv. umělecké literatury a široké pláně jiných žánrů vesměs přehlížejí. Pak také produkují stereotypní stýskání typu literatura je v krizi, nikdo ji nečte, nic se neděje etc. Naproti tomu Wernisch hledá živé slovo všude možně, ať je to humoristický časopis Rašple, vojenský kalendář, příručka proti vleklé zácpě nebo básnická sbírka Žhavé krůpěje. Jistě, celý projekt antologií je do jisté míry Wernischův monstrózní happening, jakožto aktivní básník svým výběrem lehce potměšile kolážuje literární dějiny, nicméně – vyčistil hledí a rozšířil hranice pozornosti víc než celý kolektiv akademiků. A ukázal že nejen literatura, ale i literární historie není nic jiného než hra.
Širokým spektrem editor též naznačil důležitý posun od sektářství a programovosti umění k prosté otevřenosti všemu možnému. „Pryč, k pestrým břehům vůně sladké...,“ řečeno slovy opomenutého básníka A. Emana. Ano, postmoderna nemá žádný středobod, cíl, směr ani vážnost, ale díky své bezhraničnosti může objevovat nečekané a též – zapomenuté, jako v případě Wernischova postmodernismu aplikovaného do minulosti. V umění totiž neexistují žádné neměnné pravdy. Estetika se posouvá v čase; čemu jsme se včera smáli, nad tím dnes pláčeme. A naopak.
Jak se měří krása a kvalita literárního díla? Srdcem! „Při výběru textů jsem nenalezl jiné vodítko než své záliby a svůj vkus,“ omlouvá se trochu nepřípadně čtenářům Wernisch dobře věda, že nějaká univerzální platforma, na níž by se všichni shodli, v umění stejně neexistuje. A není tu také žádná první, druhá, třetí liga – stačí jedna básnička, která vás přežije. „Hle, smutná noc / jde zvolna do pustého parku za městem. / A bledý měsíc tiše v břízách vytrysk / nad zabedněným pavilonem.“ (J. S. Holý: Tichá bolest). V umění nejde o pravdu, ale o krásu. Tedy pokud nejde také o legraci.
On je tu totiž ještě jeden pěkný výdobytek postmoderny: když je něco tak blbé, až je to dobré. Ta citlivost k neohrabanosti, trapnosti, k art brut, ke kouzlu nechtěného. „Ostatně pitomost a poezie se navzájem nevylučují,“ připomíná Wernisch. Vždyť co je to literatura? Krásná zábavná bláhovost. Jak píše básnířka Růžena H.: „Nejvíc lží unese papír a turecký telegraf.“ Ochechule klamu plná Poslyšte příběh pohnutlivý: „Jednoho dne metli vězňové ulice velkého města. I šel ulicí mladík hezky ošacený a přiblíživ se k jednomu z vězňů, políbil mu uctivě ruku. Když to spatřil dozorce, káral proto mladíka, že prý se nesluší vězni na veřejné ulici ruku líbati. Mladík ale odpověděl mu, že tento vězeň jest otec jeho. Pohnut vypravoval dozorce tu událost představeným a dostalo se vězni ulehčení a mladíkovi slušné odměny za jeho synovskou lásku. Rodiče své vždy a všude máme ctíti.“
Autorem předchozích řádků je jistý středoškolský profesor dějepisu Pavel J. Šulc z Knovíze u Slaného. Literární archeolog Wernisch objevil tuto půvabnou vykopávku v páně profesorově spisku Vzory pro dítky k poučení a výstraze z roku 1861. Na vějíři podobných úryvků nám Quodlibet názorně ukazuje, jak měla literatura svého času velmi silnou funkci výchovnou, formovací, služebnou, na niž jsme v zápalu zábavy už pohříchu (či zaplaťpámbu?) zapomněli. Z autorských medailonů pak zjistíme, kolik jen psavců se u nás rekrutovalo z řad učitelů a duchovních – však se také česká literatura katedry a kadidla dlouho nemohla zbavit.
Neskákej do vody uhřátý, nečti při chatrném osvětlení, pastelky v penále měj řádně ořezány, vystříhej se pití páleného: „To pozoruj! Kořalka že jest pravá ta ochechule klamu a mamu plná...“ Ne že by nějaký ten „morál“ nebyl potřebný v umění i dnes, ale jaksi jinak než s ukazovátkem v ruce. Ony totiž pokyny, jak si mýt krk a přezouvat se na faře, plynule přecházejí v imperativy, jak milovat vlast a krále, jak nemilovat Židy a pohany atd. Didaktika, devótnost, diktatura – ono se to leckdy plete. Pokud jste někdy četli třeba válečnou poezii českých fašistů, vězte, že stačí jen vyměnit jméno autora, a hned bychom ty jaré sloky mohli vpašovat do nějakého sborníku Vlasti má milená, pancíři svatováclavský či Vpřed, proletáři, rudí bratři. A propos: kdy už najdeme odvahu zařadit do seriózní antologie i současné „opovrhované“ básníky, jako je Sýs, Pelc, Černík, Šimon?
Za nejdůležitější poselství Wernischovy archeologie tedy považuji nenucené poznání toho, co v literatuře skutečně přežívá a co nikoli. Poznání, že jakákoli služebnost není umění vlastní, básnická sbírka je jiné médium než učebnice či misál. A dále: přes všechny experimenty s poetikou fungují v poezii prověřené časem především dva velké pohyby – lyrika a komika, jež si občas vyměňují místa. A konečně: ambiciózní umělecké projekty dějinného významu přežije nejspíš nějaká pijácká odrhovačka nebo lehce sentimentální verše o soumraku, lůně, větru, co nadzvedává šaty dívkám. A to je docela milé poselství, neboť v umění jde přece především o krásu. „Na staré bříze zpívá pták / tak strhaně a smutně tak, / větvemi táhne větru svist, / po listu padá žlutý list / a krajinou se stmívá. // List žlutý padá na střechu / do netřesku a do mechu, / a v okně chýžky krvavá / večerní hasne záplava....“ (N. G.: Večerní obraz) Plyň, ó plyň...
A ještě něco nám Ivan Wernisch říká: Jedna slušná básnička je nekonečně víc než metráky literární kritiky. Zvláště když si plete interpretaci s deratizací. „Kdo byli ti mužové a ty ženy?“ ptá se Wernisch po osudech svých zapomenutých: „Často jediná památka, již na ně literární historie uchovává, je pouze několik slov: výrok jakéhosi přezíravého soudce, čísi invektiva... odsudky formulované amúzickými profesory a pocházející často z osobní nenáklonnosti.“ Což platí bohužel dodnes. Ačkoli není přece důležité vyčistit louku od plevele, jak si to někteří borci s křovinořezy myslí, ale hledat i v bejlí. A nehnat se stále jen vpřed.
Přestože Wernischovy antologie kánon nezměnily, zůstává po nich osvěživé zproblematizování věcí, vědomí zaměnitelnosti ikon a pohyblivosti hodnot. Nerudova ulice mohla být klidně Říhova nebo Kadavého. Nobelovku za literaturu mohl místo Seiferta dostat Halas, ten, který napsal: „Dejte té slečně Nobelovou cenu / za gesto, s nímž zvedá sukni svou, / ale ta se dává jen básníkům, / kteří nic podobného nesvedou.“ Když se nebere tak vážně, mohla by ta literatura zas někoho i bavit.
Zdá se, jako by kulturní veřejnost chodila kolem Wernischovy armády zapomenutých trochu s rozpaky nevědouc, co s nimi. Inu, nezbývá než je číst. Radovat se z krásy i hloupostí, „jak se komu co líbí“. I když z toho třeba nic závažného nevyplývá. Anebo plyne? „Plyň, ó plyň, ty říčko šumná, tichou, smutnou dolinou....“
***
Jak se měří krása a kvalita literárního díla? Srdcem! „Při výběru textů jsem nenalezl jiné vodítko než své záliby a svůj vkus,“ omlouvá se trochu nepřípadně čtenářům Wernisch dobře věda, že univerzální platforma, na níž by se všichni shodli, v umění neexistuje.
Ivan Wernisch (ed.) Quodlibet aneb Jak se komu co líbí Vydalo nakladatelství Druhé město, Brno 2008. 476 stran. Píseň o nosu. Zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní / Z jiné historie novočeské literatury (od počátků až do roku 1948) Vydalo nakladatelství Petrov, Brno 2005. 484 strany. Zapadlo slunce za dnem, který nebyl. Zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní / Z jiné historie české literatury (léta 1850–1940) Vydalo nakladatelství Petrov, Brno 2001. 440 stran.
O autorovi| Jan Nejedlý, literární publicista Autor je literární publicista, editor, básník a učitel
