Skončil spor o katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha - po osmnácti letech soudních tahanic. A ruku na srdce: vsadili byste před rokem, ba ještě před měsícem, na smírné řešení? Těžko. Tak proč to teď šlo tak rychle a snadno? Zřejmě proto, že se jednalo více o dohodu než o pravdu. Ano, příběh katolické katedrály tak naplňuje známý talmudský výrok: Kde vládne mír, tam nikdy není úplná pravda, kde je sháňka po úplné pravdě, tam nikdy není mír.
Prezident Klaus má čich na takové situace. Když včera podepsal dohodu o katedrále s arcibiskupem Dukou, překonal tím všechny své předchůdce. Už T. G. Masaryk vedl s arcibiskupstvím studenou válku a razil heslo „pryč od Říma“, ale přineslo to něco? Prezident Havel a arcibiskup Vlk, dva muži vyznávající „život v pravdě“, vládli ve svých úřadech paralelně přes deset let. Vedlo to k něčemu ohledně katedrály? Ne, ačkoliv Havel napsal návrh zákona o katedrále.
To, co podepsali Klaus s Dukou, tedy společná správa státu a církve, se s Havlovým návrhem vlastně shoduje - až na jeden detail. Neodpovídá na otázku, komu katedrála patří. Podle pravdy jedněch patří církvi, podle pravdy druhých národu, tedy státu, podle Havla měla patřit obecně prospěšné společnosti. Nynější dohoda nezdůrazňuje, komu katedrála patří, ale kdo se o ni bude starat.
Upřímně řečeno: zaplaťpánbůh za ten happy end. Mohl být nějaký šťastnější? Asi ano, kdyby byl arcibiskup Vlk ještě před pár lety přistoupil na Havlovu legislativní nabídku. Zákon je přece vždy více než dohoda dvou ctihodných mužů. Jenže to by se Vlk nesměl u soudů tak urputně bít za vítězství úplné pravdy.
Čtěte „Katedrála...“ na straně 4
