Neděle 26. května 2024, svátek má Filip
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Pražské jaro zažilo svůj první vrchol

Česko

Kromě slavného klavíristy Ivana Moravce, který po svém recitálu musel na přání publika čtyřikrát přidávat, se posluchačům představily i dva světové orchestry - Hallé Orchestra Manchester a Petrohradská filharmonie.

PRAHA Jedním z dosavadních vrcholů probíhajícího 63. ročníku Pražského jara byl recitál Ivana Moravce. Letos osmasedmdesátiletý klavírista, který vystoupil ve čtvrtek 15. května ve vyprodaném Rudolfinu se skladbami Fryderyka Chopina a Clauda Debussyho, čtyřikrát přidával a po koncertě v dobré náladě dlouho přijímal gratulace. Ivan Moravec hrál v dokonalém soustředění a každý detail měl v jeho provedení svůj hudební smysl. Celý program se nesl ve velmi nízké dynamické hladině, kdy nepřekročil hranici jakéhosi tlumeného mezzoforte, ale v tomto rámci se rozprostřela jedinečná škála dynamických a úhozových nuancí.

Večer otevřela čtyři Chopinova Nokturna a uzavřela náročná Balada č. 4 f-moll. I když by v této skladbě přísné ucho objevilo několik menších technických zaváhání, celkové pojetí působilo naprosto velkolepě, aniž se klavírista pokusil o sebemenší vnějškový efekt. Dvěma Chopinovým Mazurkám v programu a třem mezi přídavky nechyběl humor ani aristokratická noblesa francouzských salonů. Je přitom zajímavé, že klavírista, pověstný svou precizností a smyslem pro detail, působí při hře velmi bezprostředně a živě a jeho hra nikde není strnulá.

V interpretaci Debussyho Moravec nespoléhá na příslovečnou impresionistickou mlhu a po vzoru slavného italského klavíristy Artura Benedetti-Michelangeliho pečlivě dbá na stavbu a jasně čitelný tvar. Každá fráze tak měla svou pointu a pro každou část cyklů Pour le piano a Rytiny našel klavírista jinak barevnou úhozovou paletu. O čtvrtý přídavek si publikum řeklo potleskem vstoje, koncert měl velkou atmosféru a působil jako vzácný dotek s tím nejlepším z umění starých časů.

Orchestry z Británie a Ruska přivezly slavnou minulost Koncem týdne se na Pražském jaru představily dva vynikající orchestry. Ač byl jejich styl a program dost protikladný, jedno mají společné - slavnou minulost. Po mém soudu ji v pátek lépe obhájil Hallé Orchestra Manchester, i když to volbou programu se Symfonií č. 1 Edwarda Elgara a písňovým cyklem Songs of Travel Ralpha Vaughana Williamse měl o dost těžší.

Sympatický a energický šéfdirigent Mark Elder navíc překvapil velmi lyrickým přístupem k Dvořákovi a nádhernými barvami dechových nástrojů. Williamsův cyklus, námětem blízký německým romantikům, nemá osobitost děl Mahlerových ani Schubertových a drží se více folklórních kořenů.

Baryton, jímž vládne jen několik pěvců na světě Nicméně kanadský barytonista Gerard Finley všech devět částí přednesl jedinečně krásným a tvárným barytonem, jakým vládne jen několik pěvců na světě. Introvertní a senzitivní Elgarova hudba pak skvěle korespondovala s měkkým a jemně propracovaným zvukem orchestru. Sobotní program Petrohradské filharmonie s výběrem z Čajkovského Labutího jezera a Symfonickými tanci Sergeje Rachmaninova naopak působil jako sázka na jistotu. Za očekávaného Jurije Těmirkanova navíc zaskočil Jurij Simonov, spolehlivý praktik s fotogenickými dirigentskými gesty. I když koncertu trochu chyběl punc jedinečnosti, ani ruský orchestr nepůsobil dojmem, že žije pouze z minulosti a že se mu tradice stává výmluvou pro pohodlnost. Mravinského nahrávky působí silněji, ale ani dnešní zvuk není špatnou vizitkou a srovnání není tak tristní, jako když srovnáváme dnešní Českou filharmonii s érou Talicha a Ančerla.

Autor: