PRAHA Jedním z dosavadních vrcholů probíhajícího 63. ročníku Pražského jara byl recitál Ivana Moravce. Letos osmasedmdesátiletý klavírista, který vystoupil ve čtvrtek 15. května ve vyprodaném Rudolfinu se skladbami Fryderyka Chopina a Clauda Debussyho, čtyřikrát přidával a po koncertě v dobré náladě dlouho přijímal gratulace. Ivan Moravec hrál v dokonalém soustředění a každý detail měl v jeho provedení svůj hudební smysl. Celý program se nesl ve velmi nízké dynamické hladině, kdy nepřekročil hranici jakéhosi tlumeného mezzoforte, ale v tomto rámci se rozprostřela jedinečná škála dynamických a úhozových nuancí.
Večer otevřela čtyři Chopinova Nokturna a uzavřela náročná Balada č. 4 f-moll. I když by v této skladbě přísné ucho objevilo několik menších technických zaváhání, celkové pojetí působilo naprosto velkolepě, aniž se klavírista pokusil o sebemenší vnějškový efekt. Dvěma Chopinovým Mazurkám v programu a třem mezi přídavky nechyběl humor ani aristokratická noblesa francouzských salonů. Je přitom zajímavé, že klavírista, pověstný svou precizností a smyslem pro detail, působí při hře velmi bezprostředně a živě a jeho hra nikde není strnulá.
V interpretaci Debussyho Moravec nespoléhá na příslovečnou impresionistickou mlhu a po vzoru slavného italského klavíristy Artura Benedetti-Michelangeliho pečlivě dbá na stavbu a jasně čitelný tvar. Každá fráze tak měla svou pointu a pro každou část cyklů Pour le piano a Rytiny našel klavírista jinak barevnou úhozovou paletu. O čtvrtý přídavek si publikum řeklo potleskem vstoje, koncert měl velkou atmosféru a působil jako vzácný dotek s tím nejlepším z umění starých časů.
Orchestry z Británie a Ruska přivezly slavnou minulost Koncem týdne se na Pražském jaru představily dva vynikající orchestry. Ač byl jejich styl a program dost protikladný, jedno mají společné - slavnou minulost. Po mém soudu ji v pátek lépe obhájil Hallé Orchestra Manchester, i když to volbou programu se Symfonií č. 1 Edwarda Elgara a písňovým cyklem Songs of Travel Ralpha Vaughana Williamse měl o dost těžší.
Sympatický a energický šéfdirigent Mark Elder navíc překvapil velmi lyrickým přístupem k Dvořákovi a nádhernými barvami dechových nástrojů. Williamsův cyklus, námětem blízký německým romantikům, nemá osobitost děl Mahlerových ani Schubertových a drží se více folklórních kořenů.
Baryton, jímž vládne jen několik pěvců na světě Nicméně kanadský barytonista Gerard Finley všech devět částí přednesl jedinečně krásným a tvárným barytonem, jakým vládne jen několik pěvců na světě. Introvertní a senzitivní Elgarova hudba pak skvěle korespondovala s měkkým a jemně propracovaným zvukem orchestru. Sobotní program Petrohradské filharmonie s výběrem z Čajkovského Labutího jezera a Symfonickými tanci Sergeje Rachmaninova naopak působil jako sázka na jistotu. Za očekávaného Jurije Těmirkanova navíc zaskočil Jurij Simonov, spolehlivý praktik s fotogenickými dirigentskými gesty. I když koncertu trochu chyběl punc jedinečnosti, ani ruský orchestr nepůsobil dojmem, že žije pouze z minulosti a že se mu tradice stává výmluvou pro pohodlnost. Mravinského nahrávky působí silněji, ale ani dnešní zvuk není špatnou vizitkou a srovnání není tak tristní, jako když srovnáváme dnešní Českou filharmonii s érou Talicha a Ančerla.
