Dnes o tlumočení v továrně a obrábění v různých jazycích Lze si představit, že nakladatelé si vyprávějí historky o nezbedných překladatelích, kteří nedodržují termíny a věčně odevzdávají překlady se zpožděním. To je jistě pravda, ale vlastně by se tolik divit neměli, protože moc dobře vědí, kolik překladatelům za jejich práci platí. Skutečnost bohužel vypadá tak, že překládání literatury není způsobem obživy, nýbrž dobročinností.
Za situace, kdy se honorář spíš než průměrnému příjmu blíží životnímu minimu, si literární překladatel může vybrat ze tří možností: 1. Žít v chudobě. 2. Dřít dnem i nocí sedm dní v týdnu. 3. Vydělávat si na živobytí ještě jinak a jinde, kupříkladu tlumočením v průmyslu, a občas tedy od překladu utéct.
Z pobytu v zahraniční továrně nejenže má radost překladatelova peněženka, ale prospěch z něj má i on sám, protože může pobýt v zemi, jejímž jazykem se zabývá, a naučí se věci, ke kterým by se jinak nedostal.
Musí jen pochopit, že jeho úkolem je skromně napomáhat dorozumění mezi oběma stranami, a musí respektovat názvosloví, jež obě strany používají, jakkoli bizarní mu to někdy připadá. A musí potlačit choutky ke kreativitě, jež je při překládání beletrie nezbytná, ale zde by mohla být na obtíž.
Nebývá to lehké, protože překladatel má humanitní vzdělání a v technice moc zběhlý není. I když se předem připravuje a učí se slovíčka, v realitě to stejně bude úplně jinak. A tak se zpočátku nesmí stydět ptát, jak se to či ono jmenuje a k čemu to slouží. A nesmí se divit, když různí lidé mají pro jednu a tu samou věc různé názvy - nebo že něčemu neříkají nijak: „To je prostě to (popř. tohleto).“ To se pak překládá věru těžko.
Zajímavé je sledovat, jak jazyky na věci nahlížejí a jak je pojmenovávají. Třeba budoucí bubínek zámku (ta jeho část, jež se otáčí spolu s klíčem) leze ze zásobníku do obráběcího stroje pozpátku, takže jeho zadek se obrábí jako první. Dotyčnému nástroji švédština říká „zadní obrábění“, zatímco česky je to „čelní aparát“. A čemu švédština (logicky) říká „zadní konec“, to se česky jmenuje „čelo“ jen proto, že to leze ven jako první, i když to je zadek. Hlava (drsní potomci vikingů jí říkají „lebka“) vyleze až nakonec, ale zůstává hlavou - problém je jen v tom, že hlava a čelo bubínku nepatří k sobě, nýbrž to jsou jeho dva opačné konce. Jste z toho popletení? A to jste možná ještě nevěděli, že jistý otvor v bubínku se švédsky nazývá „motýl“, zatímco česky je to „kapsa“.
Jeden z držáků na obráběcí nástroje má díky svému tvaru ve švédštině krásný název „lososí ocas“, zatímco naše suchozemská mateřština se spokojí se všedním ocasem rybím.
Záludnou pastí na překladatele jsou předpony. Třeba takové odsávání (výparů ze stroje). Sám základ slova má švédština stejný, ale místo „-od“ zde používá předponu „-vy“. Možná to vypadá jako malichernost, ale zdání klame: když Čech přeloží odsávání doslovně, ve švédštině mu z něj namísto odsávání vyjde felace.
Ve švédském výrazu passbit vidíte anglické pass (nebo německé passen) a bit, čili „kousek, který pasuje“. Je to tenká kovová destička, kterou se měří šířka drážky v bubínku. Česky se jí kupodivu - podle původního švédského výrobce -říká „johansonka“. Realita někdy předčí i nejfantastičtější fikci, a tak s námi onehdy spolupůsobila kolegyně Johansson(ová). O tom, jakou si ještě před svým příchodem vysloužila přezdívku, jistě není třeba se zvlášť rozepisovat.
***
Lidé mívají pro stejnou věc různé názvy - anebo něčemu neříkají nijak: „To je prostě to (popř. tohleto).“ To se překládá těžko.
O autorovi| Robert Novotný, překladatel
