Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Příběh největšího hitu

Česko

Osud letos nově nahrané státní hymny je dlouhý, dojemný a místy poněkud bizarní.

Jak se z jedné písničky v nevalné hře stal vlastenecký šlágr, který přetrval všechny režimy

Ta cedule trkne každého, kdo vchází do Palladia, pražského nákupního centra s dvěma sty obchody, kavárnami či restauracemi. Trochu nepatřičně se vyjímá mezi vyleštěnými dveřmi na fotobuňku, výkladními skříněmi s trendy oblečením a ochrankou centra, která brání vstupu asociálním živlům. A stojí na ní, že právě ZDE, na náměstí Republiky, napsal Josef Kajetán Tyl (1808–1856) píseň Kde domov můj?.

V domě u tehdejších Josefských kasáren měl v první polovině 30. let 19. století pokojík muž, jehož dílo nahání dodnes hrůzu jak maturantům, tak bohemistům. „Ten člověk prý chce u zkoušky srovnat dramatické dílo Tyla a Klicpery,“ neslo se vyděšeně po chodbách filozofické fakulty. A my, v hlavách pomotané děje Tylových vlasteneckých próz, jež dnes působí stejně bizarně jako spojení dramatikovy světničky a malinové kávy Starbuck’s z Palladia, jsme se hrnuli do knihovny zjistit, o čem je vlastně ta „lokální pražská fraška“ Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka z roku 1834. Věděli jsme totiž jen, že jde o jeden z prvních dramatických pokusů kočovného herce, spisovatele a vlastence, který třeba organizoval i první vlastenecké plesy. A že v něm zazněla budoucí česká hymna.

Když Josef Kajetán Tyl (narozený jako Till, v roce 1834 Týl, nakonec ypsilon zkrátil) psal své drama o „fidlovačce“ (tradiční ševcovské slavnosti), pracoval jako úředník vojenské účtárny. Zůstal jím ještě dalších osm let. Teprve v roce 1842 se začíná živit literaturou. V té době už na náměstí Republiky ale nebydlel. Nastěhoval se do rodiny své ženy Magdaleny Forchheimové, s níž žil de facto v bigamii. Jeho sedm dětí mu totiž rodila Magdalenina o jednadvacet let mladší sestra Anna.

Tyl se sice ve 40. letech vypracoval na uznávaného vlastence, ale určitě ani ve snu by ho nenapadlo, že replika jeho pokojíku bude vystavena v roce 1895 na pražské Národopisné výstavě. Jde o úzkou špeluňku, kde u jedné zdi stojí postel s vysokánskou pelestí a u zdi druhé psací stůl-truhla a židle.

Na místnost se přišel podívat i významný pražský německý básník Rainer Maria Rilke a v domnění, že jde o světničku, kde Tyl napsal Fidlovačku (ve skutečnosti šlo o pokoj, v němž žil ke konci života v Plzni), složil báseň Kajetán Tyl: „Zde tedy nebohý ten Tyl/svůj psal ,Kde domov můj? – ach tady./Ba, koho muzy rády mají,/ten v žití vždycky chudý byl…Leč za dar žádný, stůj co stůj,/on nechtěl z Čech. On nervy všemi/na nich tak lpěl. ,Chci zůstat v zemi,?/byl by asi děl, ,Kde domov můj?.“

Kočovný herec Tyl zemřel v pokojíku, který tak dojal básníka Rilkeho, roku 1856. Odchází ve stejném roce jako jeho známý kritik Karel Havlíček. Zatímco Havlíčkův pohřeb se stal politickou manifestací v době bachovského absolutismu, nad Tylovou rakví zazněla parafráze v té době už slavné písně Kde domov můj?. Napsal ji premonstrát František Josef Smetana: „Kde domov tvůj, kde domov tvůj?/Cesta tvoje dokonána,/žití truchlohra dohrána,/milovaný pěvče náš!/Na vavřínu spočíváš/v klidném lůně věrné matky,/zem posvátná domov tvůj!“

V době Tylova pohřbu je František Škroup, autor hudby k Fidlovačce, prvním kapelníkem pražského Stavovského divadla. Škroup (1801-1862) už se také stihl podruhé oženit. Právě kvůli manželce Karolíně, s níž mluvil německy, byl autor nápěvu nejslavnější české písně vyloučen z vlastenecké společnosti. Roku 1860 přijímá místo dirigenta německé operní scény v Rotterdamu, kde také umírá. Na jeho pohřbu v cizině zazní píseň Kde domov můj? zahraná na lesní roh.

Místnost, kde psal František Škroup noty k Fidlovačce, se nachází v domě v pražské Myslíkově ulici. Sice se nedočkala básně jako Tylův pokojík, ale zato se k ní váže dojemná legenda. Podle ní složil Škroup melodii budoucí národní hymny u postele, na níž umírala jeho první manželka. Podle Karla Václava Raise skladatel v jeden podzimní večer „hleděl úzkostlivě na bledou tvář a poslouchal tichý, nepravidelný dech drahé nemocné choti“. V ruce třímal papírek s Tylovými verši.

Země ruská domov můj

U příležitosti 90. výročí vzniku republiky nahrál letos Orchestr Národního divadla nově hymnu a vláda vydala reprezentativní publikaci Kde domov můj – Státní hymna České republiky v proměnách času.

Při tónech hymny mají všichni povstat, muži (kromě těch v uniformě) by měli sundat pokrývku hlavy a vojáci salutují. Kdo to ale kdy dělal naposledy? Dnes si hymnu spojujeme spíše se záběry nervózních fotbalistů, „zpívajících“ před začátkem zápasu, že voda hučí po lučinách. Ti, kdo nejsou ještě na mol, jí zaregistrují v televizi na Silvestra jako zvláštní půlnoční cézuru uprostřed estrádního běsnění.

„Politicky“ jsme hymnu naposledy prožívali v roce 1989, kdy ji zpívali Marta Kubišová nebo Karel Kryl s Karlem Gottem coby symbol smíření starého a nového režimu.

Nezájem o politické aspekty hymny je znakem klidu a blahobytu, ve kterém se dnes nacházíme. Před čtyřiceti lety to bylo trochu jiné. Čtenářka Pátku Marcela Matějková ve svém článku o roce 1968 vzpomíná, jak coby devatenáctiletá studentka během srpnových událostí slyšela hymnu v televizi v jednom studentském hotelu: „Všichni do jednoho jsme povstali a bez hnutí, se slzami v očích jsme zpívali s sebou. Do té doby jsme naši národní hymnu spojovali pouze s povinnými akcemi oslav 1.

máje nebo Velké říjnové socialistické revoluce.“

Píseň slepce Mareše

Slova české národní hymny jsou nejznámějšími verši české literatury - snad kromě říkanek typu Pec nám spadla,/Kdopak nám ji postaví.

Konkurovat jí snad může jen první verš Máchova Máje, básně, která vyšla jen dva roky po uvedení Fidlovačky. Ve stejném roce, v němž zazní na jevišti Stavovského divadla Kde domov můj?, začíná vycházet další slavné dílo – Jungmannův pětidílný německo-český slovník.

Čeština už v té době není jen předmětem zkoumání vědců typu Josefa Dobrovského, ale proniká do básní, prózy, vědeckých prací a v neposlední řadě i dramat. Popularita písně Kde domov můj? na rozdíl od většiny děl z 30. let 19. století neklesla.

Krátce před Štědrým dnem, 21. prosince 1834, je ve čtyři hodiny odpoledne Stavovské divadlo zaplněno vlastenci. Premiéru má nová česká hra ze současnosti Fidlovačka, napsaná po vzoru vídeňské frašky Adolfa Bäuerleho Leopoldstag oder Weder Menschenhass noch Reue (Leopoldův den aneb Žádný hněv a žádný žal). Děj frašky se odehrává v pražských Nuslích. Jeník, syn vlasteneckého ševce Kroutila, se zamiluje do Lidušky, schovanky poněmčené a povýšené vdovy Mastlíkové. Na slavnosti neboli fidlovačce se vyjeví, že baron Dudek, jehož Mastlíková vybrala Lidušce za manžela, není baron, ale sňatkový podvodník. Napálená vdova se stane terčem posměchu. Zastane se jí právě švec Kroutil, jímž opovrhovala. Oba se smíří a Lidušce s Jeníkem nebrání nic v cestě za manželským štěstím. Mastlíková navíc spolu s předsudky odvrhuje i němčinu a stává se českou vlastenkou.

Zaplněné divadlo kusu aplaudovalo. Největší nadšení ale vzbudily tři Škroupovy písně – Vane větřík, Kde domov můj? a Staří Pražané. Píseň Kde domov můj?, kde se v první sloce opěvuje krása země a v druhé pak síla a inteligence Čechů (neboli „duše outlé v těle čilém“), zpívá za doprovodu houslí slepec Mareš v podání tehdy slavného pěvce Karla Strakatého. Právě Karel Strakatý byl (spolu s dalším populárním zpěvákem Janem Křtitelem Píškem) jedním ze strůjců úspěchu písně. Hodně totiž koncertoval po českých zemích a dojemnou písničku zařadil do svého repertoáru. Jeho kolega Píšek ji zase zpíval v cizině. Například v roce 1847 píše v Květech recenzent o uvedení české hitovky na carském dvoře: „…mocně se hrnuly slzy z milostného oka sličné dcery mocného cara Nikolaje, když Píšek Kde domov můj? zasténal.“ Zatímco píseň, při jejímž psaní se Tyl nechal inspirovat popisem krajiny v Kosmově Kronice české a také písní Kennst du das Land (Znáš tu zemi) z Goethova románu o Vilému Meisterovi, sklidila od kritiky příznivé ohlasy, Fidlovačka byla profesorem estetiky Antonem Müllerem rozcupována – je v ní prý příliš „hrubosti a sprostoty“. Hra měla jen jedinou reprízu počátkem roku 1835 a její rukopis se pak téměř třicet let pokládal za ztracený. Znovu uvedena byla až před koncem první světové války, v roce 1917, ve Vinohradském divadle. Na repertoáru se navzdory svým nevalným kvalitám čas od času objevuje dodnes.

Kde domov můj? se brzy začíná parafrázovat po celé zemi. Zpívá se třeba: „Kde domov můj? Kde domov můj?/Tam, kde slavný Přerov leží/A kde Bečva tiše běží…“ nebo taky „Kde domov můj? Kde má je vlast? Tam, kde je denně notný chlast!“. Pod vlivem pobytu v Rusku složil variaci i Karel Havlíček: „Kde domov můj? Kde domov můj?/Boreáš kde věčně hučí,/šakal vyje, medvěd bručí,/tchoř a kuna v hradu svém/hody drží pod sněhem,/dobrou noc kde dávaj lišky,/země ruská domov můj.“

Kde domov můj? zkrátka už v 50. letech 19. století není jen hezká písnička. Kvůli vlasteneckému obsahu ji lidé zpívají na nejrůznějších shromážděních. O popularitu s ní ovšem bojuje píseň Hej, Slované. Melodie ke „slovanské“ písni byla složena o několik desítek let dříve než Škroupova hudba, v roce 1797 v Itálii. Naší hymnou se nakonec nestala, ale s původními slovy Jeszcze Polska nie zginela se stává polskou národní hymnou. Mimochodem stejná melodie se s pozměněným textem Hej, Slováci stala hymnou Slovenského štátu za druhé světové války.

Vůči Tylově a Škroupově skladbě se ke konci 19. století začínají objevovat výhrady – je prý selankovitá, slovy jednoho z kritiků „cukrkandlová“, Češi si zkrátka zaslouží něco lepšího. Leoš Janáček ji nenávidí, Bedřich Smetana je požádán o novou hymnu. Když si však skladatel přečetl některé básně, jež na hymnu aspirovaly, jen protočil panenky. K něčemu takovému prý nic skládat nebude. Písni z autorské dílny Tyl-Škroup, označované jejími obhájci za „touhyplnou“, „srdcejemnou“ či přirovnávanou k „nevinně miliskujícímu holoubátku“, už nestálo nic v cestě. Zní 28. října během vyhlášení Československa. V té době je k ní připojena i slovenská část Nad Tatrou sa blýska. Řízná melodie je převzata ze slovenské lidové písně Kopala studienku, text složil deset let po Tylovi Janko Matúška. Báseň vznikla coby výraz rozhořčení nad tím, že uherská vláda zbavila profesury v Bratislavě slovenského buditele Ĺudovíta Štúra.

Teprve v roce 1930 je uzákoněno, že hrát se bude nejprve česká část, pak slovenská – na Slovensku totiž vcelku logicky Slováci zpívali napřed hymnu svou, teprve pak českou. Hymna je též přeložena do němčiny (Wo ist mein Heim, mein Vaterland?) a maďarštiny (Hol a honom, hol a hazám?).

Kolik hymen znáš

V době Tylově samozřejmě existovala oficiální hymna mnohonárodnostní Habsburské monarchie. Šlo o Haydnovu píseň z roku 1798 s textem Gott erhalte Franz den Kaiser (česky Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem). A pozoruhodně se stala stejná melodie s novým textem Deutschland,Deutschland über alles v roce 1922 oficiální hymnou německé Výmarské republiky. Do té doby naši západní sousedi používali melodii britské hymny God Save the Queen/King a jejich hymna začínala slovy Heil Dir im Siegerkranz/Herrscher des Vaterlands (Buď pozdraven vládce naší země, ověnčený vavřínem).

Jelikož původní text Deutschland… byl po skončení druhé světové války spojován s hitlerovským Německem, Haydnova melodie dostala v Spolkové republice roku 1950 nová slova – Einigkeit und Recht und Freiheit für das deutsche Vaterland! (Jednotu, právo a svobodu německé vlasti). NDR měla navíc svou vlastní hymnu Auferstanden aus Ruinen (Povstalo z trosek – míněno Německo).

Na poněkud zamotaném příběhu oficiální písně Němců je vidět, jaké štěstí měla Tylova a Škroupova skladba, jež bez problémů přežila sedm režimů. Nebyla totiž zakázána ani během Protektorátu.

I tak jsme se my, pamětníci minulého režimu, učili hymen několik. Coby děti školou povinné jsme při hudební výchově ke vzteku učitelek zvyšovaly hlas a podupávaly, když po melancholických „borech, lučinách a vodách“ přišla rychlá píseň o tom, jak „Slováci ožijú“. Coby děti na druhém stupni základní školy jsme se ve školní „síni tradic“, pod rudými prapory s portréty Lenina a Husáka, učily Internacionálu (první Sovětskou hymnu, která nahradila v roce 1917 píseň Bože, cara chrani) a hlavně novou sovětskou hymnu (od roku 1944) Sojuz něrušimyj, respublik svobodnych (Věčný svazek svobodných republik). Dnes mimochodem mají Rusové hymnu beze slov, podobně jako některé arabské státy.

O pár let později nám v té samé síni, jež už nebyla využívána k nejrůznějším socialistickým oficióznostem a už ji nezdobily komunistické artefakty, zpestřovali učitelé tristní hodiny „čechoangličtiny“ britskou hymnou God Save the Queen/King. Mimochodem jde o „královskou“ hymnu, jež podle slovníku hudební teorie New Grove Dictionary sloužila jako předobraz mnoha hymen nejrůznějších států v 19. století. Hrála se například při oficiálních příležitostech i v Dánsku, Švédsku a co je ještě pozoruhodnější, do roku 1931 byla také hymnou Spojených států. Dodnes je první novodobá státní hymna God Save the Queen/King státní hymnou Lichtenštejnska. Tato píseň, jejíž autor není znám, byla ve Velké Británii poprvé uváděna v roce 1745.

Hymny slouží nejen coby přání panovníkům (God Save the Queen/King), ale jsou to i pochody (francouzská Marseillaise), lidové písně (Japonsko, Tibet), umělé písně (česká hymna nebo hymny středoamerických států inspirované italskou operou 19. století). V ropných zemích středního Východu (Bahrajn, Katar, Kuvajt) se využívají fanfáry. Nejdelší hymnu na světě má El Salvador. „Texty státních hymen často odrážejí politické změny v jejich zemích,“ píše hudební historik Malcolm Boyd, „jen některé země, zejména ty, jež žijí po dlouhá desetiletí v klidu a míru, opěvují přírodní krásy země.“ My, lidi ze země, „kde voda hučí po lučinách a bory šumí po skalinách“, bychom dodali, že to platí, i když je onen klid a mír pouze zdánlivý.

Kde domov můj

Text písně J. K. Tyla, která zazněla

poprvé roku 1834 v jeho hře

Fidlovačka. Z první sloky se o 84

let později stala národní hymna.

Tyl domov neztotožňuje jen

s půvabnou krajinou, ale, jak

vyplývá z druhé sloky, i s českým

národem.

– – –

Kde domov můj?!?!

Kde domov můj?!?!

Hučí voda po lučinách,

bory šumí po skalinách,

v sadě skví se jara květ,

zemský ráj to na pohled!

A to je ta krásná země,

Česká země, domov můj!

Česká země, domov můj!

Kde domov můj?!?!

Kde domov můj?!?!

znáte v kraji bohumilém

tiché duše v těle čilém,

jasnou mysl, znik a zdar,

a tu sílu, vzdoru zmar:

To je Čechů slavné plémě –

Mezi Čechy domov můj!

Mezi Čechy domov můj!

O autorovi| EVA HLINOVSKÁ, redaktorka Pátku eva.hlinovska@lidovky.cz

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...