Strašné neštěstí, které postihlo Polsko, na mě dolehlo tíže, než bych byla čekala. Jak plynuly hodiny, připadala jsem si čím dál neutěšitelnější a zřejmě to na mně bylo vidět, protože se ke mně mé okolí začalo chovat se zvláštní laskavostí a šetrností - jako k člověku, jemuž právě někdo zemřel (což se také stalo). Samozřejmě jsem věděla, že to neovladatelné vzlykání, stažený krk a proudy slz zažene milosrdný čas, jenže ten se nedá popohnat a v tak těžkých chvílích se jen pomalu vleče.
Uvědomovala jsem si i mírnou absurditu své situace: jako bych byla s tragédií sama, jako by se to neštěstí dotklo jen mne. Nejradši bych se byla sebrala a odjela do varšavských ulic. Jenže to nešlo: kdo by za mne udělal práci, která se nedala odložit?
A tak jsem si ve chvilkách oddechu mezi spěchem tam a onam v duchu tiše přeříkávala, co všechno pro mne Polsko znamenalo, jak mě změnilo, co mi dalo. Polská společnost, historie a tradice mi učarovaly hned při prvním setkání a umožnily mi pochopit věci, o nichž jsem do té doby měla docela jinou představu. Třeba co to je vlast a vlastenectví. Celý předchozí život v komunizovaném Československu mě vedl k tomu, že vlastenectví je jakási vylhaná šaškárna, trapné fangličkování dobré leda tak pro hlupáky.
A najednou jsem v Polsku viděla, jak lidé ctí své mrtvé, jak si váží živých a jak milují svou zemi - jak ji milovali i poníženou, znásilněnou a zpotvořenou pětačtyřiceti lety vlády dosazené sovětskými tanky. To jsem neuměla, to mě nikdy nikdo neučil. Všechny odkazy na vlastenectví, které jsem ve škole nebo v rozhlase slyšela, zněly falešně. Pojmy čest, důstojnost, paměť - to všechno vypadalo v polském prostředí docela jinak než v českém. Srovnávala jsem a přitom jsem znovu objevovala vlastní zemi a vlastní společnost: pohled „zvenčí“ mi hodně objasnil.
Žertem jsem mluvila o Polsku jako o své druhé, adoptované vlasti. Jak tomu ale často bývá, když přišel okamžik pravdy, ukázalo se, že to vlastně nebyl žert, přestože jsem si to myslela. Kdyby nebylo Polska, nebyla bych, kým jsem, měla bych jiné představy o světě, četla bych jiné knihy... a stýkala bych se s jinými lidmi, vůbec bych nepoznala okruh přátel, se kterými bývám nejčastěji. Nedělala bych velkou část práce, kterou dělám. Polsko mi prostě přímo i nepřímo proměnilo život - jak to sdělit? S dobrou vůlí mi to může někdo jiný věřit, může mi pomáhat ten žal snášet - a já jsem za to upřímně vděčná - ale pochopit? Porozumět? Spoluprožít?
Naštěstí se brzy ukázalo, že nejsem tak sama, jak se mi zdálo v nejhorších prvních dnech. Jednak mám mnoho přátel v Polsku i po světě a kromě toho i v Česku žije spousta „rodilých“ i „adoptovaných“ Poláků. Poznají se snadno: podle povědomě zarudlých očí, ztichlého mumlavého hlasu a zvláštně tápavé chůze. Vyměňujeme si pohledy a půlky vět, skoro ani není potřeba nic říkat. Něco se ale říci musí: že Polsko tu tragédii překoná a nás krutý žal přejde, zůstane jen smutek a vzpomínky. Už aby to bylo.
